Media

žena-in.cz

Tématem dnešního dne jsou podrazy na seniory. Herečku Ivu Pazderkovou můžete vidět na plakátech kampaně „Mluvme o stáří“ se sloganem: „Nech mého dědečka na pokoji!“ Přečtěte si, co nám řekla o svých zkušenosti s podrazy na seniory...

Jistě jste, milé čtenářky, zaregistrovaly plakáty, hlásající: „Nech moji babičku na pokoji!“ případně: „Nech mého dědečka na pokoji!“ Jsou to plakáty kampaně „Mluvme o stáří“ a na jednom z nich můžete vidět i herečku Ivu Pazderkovou, která se proslavila jako „Blondýna“.

Kampaň chce upozornit na nedobré postavení seniorů v soudobé společnosti, což drobně souvisí i s dnešním tématem v magazínu Žena-in. Pokud vám nejsou dříve narození lhostejní a chcete se o kampani dozvědět více, ideální cestou je navštívit následující internetové stránky:

·                     www.mluvmeostari.cz

Zajímá vás, proč se vůbec Iva Pazderková do kampaně zapojila a zda se někdy sama setkala s přehlížením, nebo dokonce podrazy vůči důchodcům? Mě to zajímalo, a tak jsem se Ivy zeptal...

Jak jste se k projektu dostala?
  Byla jsem oslovena organizátory kampaně. Podpořit jsem se ji rozhodla okamžitě a bez váhání, jelikož postoj české společnosti k seniorům není dle mého názoru v pořádku. Věřím ve smysluplnost kampaně „Mluvme o stáří“. Dítě, člověk v produktivním věku a senior - to jsou zjednodušeně tři fáze našeho života. A všechny tři jsou plnohodnotné, tudíž i náš postoj by měl tenhle fakt odrážet. Senior nepatří na okraj společnosti, neměl by mít nálepku někoho, kdo už není užitečný, a tudíž je zbytečný. Člověk v důchodovém věku by pro nás měl být někým, kdo má zkušenosti, má nadhled a vidí svět z perspektivy toho, kdo s největší pravděpodobností prožil v životě všechny zásadní okamžiky, jež nás teprve čekají. To je obrovské bohatství, které nám mohou předat. Senioři jsou lidé, kteří se o nás celý život starali a byli těmi „tahouny“. A my bychom jim to logicky a zcela přirozeně měli oplácet. Úcta, respekt a láska. To by mělo být podle mě základní motto mezilidských vztahů. Bez ohledu na národnost, rasu, vyznání nebo věk.

Je na plakátech váš skutečný dědeček?
Mí dědečkové už jsou bohužel v pánu. Je to dědeček někoho jiného, což je vlastně pořád dědeček, a o to tady jde.

Setkala jste se někdy s podrazy vůči důchodcům?
Bohužel ano. Dokonce mezi mými příbuznými se našli tací, kteří o svoje rodiče (nacházející se ve velmi složité a těžké situaci) několik let neprojevili zájem, ani nenechali rodině telefonní číslo. To považuji za vůbec nejhorší druh naprosté neúcty a emocionální omezenosti. Vykašlat se na rodiče. Potom se nemůžeme divit, že děti těchto dětí postrádají ke stáří jakoukoliv úctu. A proto jim říkám: „Nech mého dědečka na pokoji!“ Protože to byl on, kdo mi dokázal dva měsíce prázdnin každý den před spaním vykládat jednu pohádku pořád dokola. Protože když se pohádáte s rodiči, babička se vás většinou zastane. Protože prarodičům nikdy tolik nezáleží na známkách jako spíš na tom, jestli se vnoučata smějí. A prostě proto, že jim to dlužíme.

Novinky.cz

Herečky Jana Plodková a Iva Pazderková bez nároku na honorář nafotily kampaň s názvem "Mluvme o stáří". Cílem kampaně je probudit celospolečenský zájem o téma stáří a upozornit na neuspokojivý vztah mladých lidí k seniorům.

„Je velmi důležité mluvit o stáří. Jednou taky budu stará a budu mít tolik let, co moje babička. Je potřeba s tím začít něco dělat už teď," vysvětlila Plodková

„Místo toho, abychom si vážili lidí, kteří už nejsou v produktivním věku, čerpali od nich zkušenosti a chovali se k nim s úctou, často se k nim chováme, jako by byli zbyteční. A to je strašně špatný postoj," dodala Iva Pazderková. Kampaň odstartuje 1. října u příležitosti Mezinárodního dne seniorů

Marie Claire

Marie Claire svlékla osm slavných českých žen, aby společně s nimi připomněla, že krásná prsa jsou zdravá prsa.

Herečka a moderátorka IVA PAZDERKOVÁ (30)

Moje prsa jsou stejně důležitá jako moje ruce, nohy, nebo oči. Jsem díky nim žena, která se může těšit na to, že jednou své dítě bude moct krmit tím nejlepším a nejpřirozenějším způsobem. Jsem díky nim žena a můj přítel je má rád. O rakovině prsu musíme stále slýchat, abychom si uvědomily, že se skutečně týká i nás. A ve stejný moment přiznávám, že vlastně nevím, kdy jsem na vyšetření byla naposled... Mám v tomto ohledu resty, přitom rakovinu znám i z nejbližšího okolí až příliš dobře. A je strašná. Díky Marie Claire jsem si uvědomila, že sama zanedbávám prevenci už pěkně dlouho, přitom mám sama z rakoviny takový strach! Doufám, že tenhle projekt ostatním ženám připomene, že se mají (nejen) o svá prsa preventivně starat. Moc Marie Claire za tento projekt děkuji a vám, jejím čtenářkám, přeju, abyste byly zdravé!

VAŠE IVA

Marie Claire

V období mého života, které bych pracovně nazvala hormony zmítaná protivná holka vlastnící "strašně blbý rodiče, kteří ničemu nerozumějí a jsou staří", jsem kupovala dárky už mnohem konkrétněji, díky revoluci s možností podstatně většího výběru. Ale i přes tu rodičovskou "křivdu" stále s velkou láskou a touhou všem blízkým udělat radost.

Vlastně pro mě Vánoce vždycky byly svátky lásky, klidu, radosti a i v době, kdy jsem byla pubertální extremistka, mi bylo doma krásně.

Taky jsem odmalička měla jasno v tom, že na Vánoce se slaví narození Ježíška. Babička mi vysvětlila, že to byl člověk poměrně hodně dobrý a obětavý, a tudíž je co slavit a čím se inspirovat. Díky rodičům jsem věděla, že není důležité za každou cenu shánět dárky, že podstatné je být spolu a mít se rádi, i když jsme se sestrou vždycky spoustu dárků dostaly. Věděla jsem také, že mámy lítají kolem plotny a tak vůbec a tátové pijou rum, aby mohli zabít kapra, který byl chudák zakoupen živ a zdráv k účelu být týrán dětmi ve vaně... Zkrátka Štědrý den byl u nás vždycky štědrý a překrásný ve všech směrech.

Jednoho dne jsem ale propadla dojmu, že Vánoce jsou hrozný stres a že je vlastně taky chci nesnášet jako spousta lidí kolem. Byla jsem nervózní, nemohla jsem vystát koledy, cukroví, smrčky, ozdoby a ani do kostela nemělo cenu jít. Shánět dárky bylo najednou nutné zlo. Cože tak najednou? Vrtalo mi to hlavou a během pár dnů jsem odhalila příčinu. Slogany.

"Vyhněte se vánočnímu stresu, nakupujte u..." "Jsou pro vás Vánoce stresující? Odjeďte do..." "S námi nakoupíte na Vánoce bez stresu!" V podstatě mi nevadí, že mi někdo připomíná Vánoce už v říjnu. Aspoň se na ně můžu dřív těšit. Vadí mi, že mi už v říjnu někdo lije do hlavy, že jsem z nich byla, jsem a hlavně budu strašně vystresovaná. A víte co? Kašlu na to! Já je miluju, totálně, radikálně a absolutně! Neberte mi mého kapra, salát, rybí polévku a marokánky od maminky! Neberte mi zlaté prasátko, vánočku, první hvězdu a půlnoční. Neberte mi zdobení stromečku s tátou, zpívání koled a rozbalování dárků! Neberte mi radost z toho dělat někomu radost, slogani pitomí!

Moc se těším. Sejdeme se všichni u našich. Vím, že máma bude utahaná z vaření a že táta bude bojovat s usazením stromečku. Ale já jim to jednou vrátím. A až budu babičkou a dostanu na Vánoce už patnácté mýdlo od vnoučete, budu šťastná. Krásné Vánoce!!!

Kenvelo magazine

Má za sebou školu a divadelní roli v Americe, ale do České republiky se vrátila kvůli "děckám z divadla"... O své divoké a bouřlivé pubertě záhadně mlčí... Blbou blondýnu si hýčká, ale kromě toho má ještě spoustu dalších aktivit a úplně klidně nám o nich něco řekla... Nejraději by se reinkarnovala v kočku... Partnerovi košili "jen tak" nevyžehlí... Chtěla být letuškou, ale teď už se v letadlech jen modlí... Co je tohle za osobnost? Přece Iva Pazderková!

 Jak to bylo s tvou údajnou kariérou modelky?

Já jsem nezačala jako modelka. Sice to o mně někde napsali, ale takhle bych to neřekla. V devíti letech jsem začala hrát divadlo s dramaťákem. Ve čtrnácti jsem šla s kamarádkou na konkurz − jako její doprovod − a oni si vybrali mě. Hodně holek o tomto povolání sní, takže jsem to zkusila a asi tři roky jsem sem tam šla přehlídku nebo fotila. Mě ovšem vždycky mnohem víc bavilo divadlo a tak jsem toho pak nechala. Stejně bych jako modelka nebyla moc dobrá. Nejsem typicky krásná... jsem zajímavá (smích).

V této době jsi prý přemýšlela i o tom stát se letuškou. Co tě na práci letušky přitahovalo?

Letuška je podle mě strašně sexy povolání. Je to znamení krásné, inteligentní a hlavně statečné bytosti, protože přece jenom pracuje v letadle, z čehož má spoustu lidí strach.

A ty se nebojíš létat?

Dříve jsem se nebála vůbec, ale asi před třemi lety jsem najednou dostala skoro až panickou hrůzu z letadel. Do té doby jsem se vždycky nemohla dočkat, až někam poletím a najednou tohle!? Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát.

Jak to řešíš?

No nijak. Létám dál a modlím se. Jsem totiž věřící, takže já se v letadle modlím.

Kdyby existoval stroj času, který by tě vrátil do minulosti − chtěla by ses vrátit na gymnázium, nebo na brněnskou JAMU?

Proboha co je to za dvě příšerný možnosti? Ono to totiž bylo dost hrozný v obou případech...   

Opravdu? Na tvých webových stránkách je napsáno, že je brněnské gymnázium tvým oblíbeným místem.

Ne... to jsem tam já nepsala. To tam psal můj webmaster, který už dva roky zoufale touží po tom, abych tam o sobě něco napsala − takže za to já nemůžu (smích). Ale já jsem tím myslela, že to bylo super v Brně, protože su Brňačka. Jinak bych si vybrala asi JAMU, protože tam jsem měla před sebou jenom několikery státnice a diplomovou práci, kdežto na střední mě čekalo tohle všechno plus maturita (smích) a já se strašně nerada systematicky učím... i když mám třeba maturitu z latiny...

Teda to je nádhera, to ti fakt závidím.

Máš co − hodně to používám (smích).

Vím, že jsi hrála už celou řadu rolí, hlavně v pražském Divadle Na Fidlovačce. Filmů bylo také povícero, třeba Výbuch, Restart, Maharal −Tajemství talismanu, naposledy Pouta. Předpokládám, že musíš být se svou kariérou herečky spokojená. Byla to trnitá cesta, nebo máš spíše pocit, že se tento úspěch snesl z čistého nebe?

Fakt, že se o mně lidé dozvěděli, bylo podle mě hodně o štěstí. Otázkou je, zda to nebude třeba i trochu tak, že "štěstí přeje připraveným". Já jsem především spokojená, že se mohu živit prací, která mě baví a že jí mám hodně. To je zázrak.

A to ještě každé všední ráno vstáváš do rádia Kiss... Je velký rozdíl vysílat v rádiu nebo stát někde na pódiu? V čem je pro tebe největší rozdíl?

V rádiu je to trochu větší úleva, protože u toho nejsem vidět − což je pozitivní především pro posluchače (smích). Myslím si, že vidět mě v sedm ráno není zrovna zážitek. Ale trému mám trochu taky. I když už jsem si zvykla na to, že je to permanentně živě − to mě na tom zároveň i hrozně baví.   

Nebudu se tě už raději ptát na tvou populární postavu "blbé blondýny", která vznikla v televizním pořadu "Na Stojáka" a později se ukázala i v reklamě na jogurty, ale spíše by mě zajímalo, kdo z účinkujících tohoto pořadu se líbí tobě? Jinými slovy − u koho se od srdce zasměješ? 

Ale to se klidně zeptej, vždyť je to moje postava. No tak je fakt, že jsem na začátku byla otrávená, když jsem dávala už čtvrtý rozhovor do tisku a dostávala jsem už počtvrtý úplně ty stejný otázky. Tak jsem jedné paní redaktorce řekla, ať si prostě okopíruje ten rozhovor před tím, protože to bylo naprosto totéž. A je pravda, že když se o vás nikdo nechce dozvědět, co děláte dalšího, tak to pochopitelně zamrzí. Nikdo nechce být zaškatulkován jenom v jedné roli. Tedy já určitě ne. Na druhou stranu jsem si někde o sobě přečetla, že "nenávidím blbou blondýnu". To je přece pitomost! Jak jí můžu nenávidět, když jsem ji stvořila? Já tu postavu miluju a hýčkám si ji, pouze nechci, aby byla všude, a nechávám si ji na HBO. Chci, aby lidé věděli, že je to jenom jedna z mých rolí. A u koho se v pořadu "Na Stojáka" pobavím? U většiny mých kolegů, to bychom tu asi byli dlouho!

Kolik let jsi strávila v Americe?

Jeden rok.

V čem se liší práce herečky tady a tam?

Počkej, na to přece nemůžu odpovědět, to mě tady pak už nikdy nikdo neobsadí (smích). Rozdíl je v podmínkách. A to i v tom malinkém, v podstatě vesnickém divadle, kde jsem tam hrála já. Takový luxus jsem nezažila, ani když jsem hrála v Národním divadle v Brně. Tím pádem se tam člověk může mnohem více soustředit na samotný výkon a neřešit věci kolem.

Proč ses tedy vrátila?

Když řeknu, proč jsem se vrátila, tak mi obvykle nikdo nevěří. Dokonce jsem tam dostala nabídku na vysokou školu, kde bych studovala herectví. Ale já jsem to slíbila děckám od nás, z brněnského amatérského divadla. Prostě vysvětlujte něco tenkrát sedmnáctiletý holce! Kdyby se mi to stalo teď (což je úplný sci−fi), tak se zřejmě zachovám jinak. Ale vůbec toho nelituju.          

Co máš ráda na Američanech?

Mně se na nich líbilo, že prostě druhým přejí. To byl asi největší rozdíl. Pak také školství a jejich přístup k člověku ve škole. Já jsem ještě studovala v Čechách u kantorů, kteří byli dost ovlivnění čtyřicetiletým totalitním režimem. A stále mi něco předhazovali stylem: "Ááá, herečka půjde k tabuli, atd..." Místo toho, aby mě podporovali, kladli mi jakoukoliv možnou překážku, abych nemohla v pohodě studovat a při tom dělat ještě něco, co mě baví a co mi jde. V Americe to bylo jiné. Když jsem tam udělala konkurz do divadla, tak to, jak se ke mně chovali, se nedalo s Českou republikou vůbec srovnat. Já jsem skoro radostí plakala, byla jsem úplně jako Alenka v říši divů. Nechápala jsem, že mi přejí, že mi dávají náhradní termíny, že mě podporují. V tom byl asi ten zásadní rozdíl.

Měla jsi údajně příšernou pubertu? Co jsi vyváděla tak strašného?

A to já právě nikdy neřeknu (smích). No prostě puberťačka, která chce být herečkou. Nikdy jsem nedělala nic nepřístojného, jako že bych třeba točila porno. Jen vím, že to bylo období, které bylo například pro mé rodiče dost kruté. Byla jsem prostě divoká...

Takže experimenty se vším možným?

Ano, třeba jsem začala číst jiné knížky, než jsem do té doby četla. Experimentovala jsem hodně s hudbou... a tak (smích).

Dobře, obraťme list. Někde jsi říkala, že nemáš ráda, když muži považují za automatické, když má žena dvě povolání − svou práci, plus chod domácnosti. Říkala jsi, že věříš, že se to dá změnit. Jak na této změně pracuješ?

Ano, pracuji na tom tak, že toto rádoby zavedené pravidlo ignoruji. Což spočívá v tom, že ho ignoruji tak dlouho, až jednou musím přijít a uklidit to (smích). Ne, prostě je to tak, že když někam jdeme a můj přítel si vezme oblek s košilí a řekne mi, že jí má pomačkanou, tak mu řeknu, ať si ji vyžehlí. Já si přece taky své šaty žehlím sama. Pokud spolu totiž žijí dva lidé v jedné domácnosti, tak by se o ni měli starat rovným dílem a je jedno jestli se má zrovna vyžehlit, nebo opravit pračka. Na druhou stranu mi přijde v pořádku otevírání dveří ženě, ale nepřijde mi v pořádku, že v Evropské unii ženy, na stejných postech jako muži, berou o třicet procent menší plat.

Na tvých webových stránkách jsem si přečetla, že kdyby ses reinkarnovala, tak by sis přála být kočkou. Jak by vypadal tvůj běžný kočičí den?

Ježišmarja, to by asi všechny kočky v Český republice měly pěkný peklo! (smích) Já bych jako kočka asi někam utekla...

A nebála by ses, že tě cestou znásilní ti ostatní kocouři?

Ne, vždyť proto bych přece chtěla být kočkou!

MF Dnes

V divadelní kariéře se nijak neodrazila, nikdy jsem nebyla typ naivky. V ostatních směrech mi přinesla více pracovních příležitostí.

JAKÝ MÁM VZTAH K TETOVÁNÍ

Před dvěma lety jsem si nechala udělat druhé tetování. Předlohu jsem přinesla v knize. Tu knihu jsem si tam zapomněla. Za týden jsem měla jít na kontrolu. Ni kontrola, ni kniha neproběhla. Vím, že pokud tam půjdu, neodejdu bez dalšího vetknutí barvy do kůže.

JAK BYCH POPSALA SVOU BÁSNICKOU TVORBU

V dětství jako klasicky dětsky naivní a upřímnou, bez cenzury a bez předsudků. V pubertě jako naturalistickysadistickomasochisticko-depresivnědestruktivní. V dospělosti jako takzvanou krátkodobou. Jinými slovy, čas mezi napsáním básně a následným vložením onoho listu do kontejneru na papír je hodně krátký.

CO MI DAL DO ŽIVOTA POBYT V AMERICE

Jazyk, sílu zvládat těžší časy a respekt k ostatním i sama k sobě. Začala jsem si více vážit věcí, které jsem jako občan civilizované země ve střední Evropě brala do té doby jako samozřejmost. Tím myslím jídlo, vodu, domov.

CO SE MI V POSLEDNÍ DOBĚ LÍBILO

Knihy Kafka na pobřeží od Haruki Murakami a Alice in Wonderland od Lewis Carrolla. Líbily se mi filmy Alenka v Říši divů, Pouta, Protektor, Zoufalci. Líbil se mi víkend v Brně s mamkou, taťkou, babičkou, sestrou, neteří Adélkou, švagrem, Corrinkou, Kvasíkem, Cicciolínou, Garpem a kaprem Karlem. Ráca, myslím Jiří, tam nebyl. A výsledek letošních voleb se mi taky líbil.

ČÍM MĚ JIŘÍ DOSTAL

První dojem: sexy muž. Druhý dojem: zabedněný idiot. Třetí dojem: skvělý sexy herec, který se někdy chová jako úplný idiot. A po čtyřech letech mi napsal romantickou esemesku. Na tři roky poslední.

JAK DOBŘE HO ZNÁM

Jak si představuje ideální dovolenou: Na své chalupě na Sázavě. Se svými kamarády, pivem, rybářskými pruty a fotbalovým míčem. Ale možná taky na jachtě, to je představa mojí ideální dovolené. A možná se mnou.

Jiří: Cestuju velice rád a na dovolené jsem nerad na jednom místě. Loni jsme byli poprvé na jachtě a přepluli jsme na ní celé Baltské moře. Zjistil jsem, že přesně takhle si představuju svou ideální dovolenou. Bouře stupeň devět, moře deset stupňů, milý, ale tvrdý kapitán a spartánské podmínky.

JIŘÍ RACEK HEREC

PŘÍTEL IVY PAZDERKOVÉ

JAKÉ BYLO DĚTSTVÍ S REZAVÝMI VLASY

Já jsem tu barvu nenáviděl. Ne proto, že se mi děti posmívaly, což se dělo, ale že se mi nelíbila. Na druhou stranu jsem po svém prvním a neúspěšném konkurzu dostal v šesti letech roli od paní režisérky Šimkové−Plívové jen díky fotografii. Moc se jí líbila má barva. Dnes se směju, kolik žen se neúspěšně snaží tu barvu trefit.

CO MĚ PRÁVĚ ZAMĚSTNÁVÁ

Premiéra hry Jindřich IV. na Letních shakespearovských slavnostech. Jinak je to nejvíc Divadlo Na Fidlovačce, kde hraju v představeních Benefice aneb zachraňte svého Afričana, Hvězdy na vrbě, Miláčci a milodary a v dalších. A nesmím zapomenout na Strašnické divadlo, kde se mi blíží premiéra Murlin Murlo.

ČÍM VŠÍM JSEM SE ŽIVIL

Po konzervatoři jsem čekal, až se začne zkoušet ve vinohradském divadle Muž z La Manchy, v té době jsem dělal stěhováka a barmana u kamaráda ve vlasovém studiu. Tam jsem i barvil hlavy, vystřihával obrazce, zamotával dredy a zaplétal copánky. Později, když byla Fidlovačka ještě na začátku, jsem pomáhal jako kulisák a to se mi dnes občas stane i ve Strašnickém.

CO SE MI V POSLEDNÍ DOBĚ LÍBILO

Hodně si čtu, a když má Iva práci s vylepšením svého zevnějšku, takový domácí kosmetický salon, tak jí předčítám. Byly to například knihy Pán prstenů, Zaklínač nebo Úžasná zeměplocha.

V ČEM SE MĚ IVA SNAŽÍ VYCHOVÁVAT

Nejvíc asi v ekologii, v šetření přírody a celé planety. Nedělá to hystericky a přehnaně, ale svědomitě a s láskou. Baví mě to. Dalo by se říct, že i v oblékání, ale tam mě nevychovává, tam jí já slepě věřím.

JAKÉ VLASTNOSTI MÁME SPOLEČNÉ

Oba jsme ve znamení Ryb a lidé se nás občas ptají, jestli nejsme sourozenci. Ale myslím si, že tady veškerá podobnost končí. Protiklady se přitahují.

JAKÝ MÁM VZTAH K DOMÁCÍM PRACÍM

Nedělám je rád, ale chápu, že je to nutnost. Proto myju nádobí, luxuju, montuju, věším prádlo. Neperu ze strachu, abych něco nezničil. Vynáším odpad, vyčesávám a krmím kočky, zalévám květiny.

JAK DOBŘE JI ZNÁM

Jaké jídlo Ivě vždy udělá radost: Myslím, že jakékoli jídlo v jedné malé řecké restauraci nedaleko Prahy. Ahoj Vladimíre...

Iva: Opravdové, čisté, poctivé, nepřekombinované jídlo bez přísad, které jsou uměle vyrobené. Zkrátka jídlo od maminky nebo například od Vladimíra, Řeka, který má tavernu v Davli a všechna tahle kritéria splňuje. A je s ním sranda.

TV Pohoda

Sehnat herečku Ivu Pazderkovou (30) k focení a povídání nebylo vůbec jednoduché. Několik týdnů pendlovala mezi Prahou, Brnem a Ostravou a svůj čas dělila mezi moderování v rádiu, natáčení televizního pořadu, seriálu a zkoušky nového muzikálu.

Muzikál se jmenuje Je třeba zabít Davida...

Jsem sedm let věrná Divadlu na Fidlovačce, kde hraju krásné role. A poprvé jsem kývla na hostováni. Představeni se hraje v Divadle Broadway a já v něm mám roli profesorky Natalické, která se zabývá hudební vědou. A hlavně chce zabít Michala Davida. Do premiéry to byly krušné chvíle. Vstávala jsem v půl šesté, taxík mě vezl do Rádia Kiss 98, kde od sedmi do devíti moderuju s Dušanem Krejdlem ranní blok. Pak jsem utíkala do divadla zkoušet, potom na představení. Bohudíky mám teď hodně těžké období.

V Brně jste točila Manéž Bolka Polívky, kde vystupujete jako účastnice konkurzu na Miss. Nakolik šlo o improvizaci?

Téma bylo jasné, s panem Polívkou jsme se několikrát sešli a něco naimprovizovali, v den natáčení jsme opět improvizací došli k nějakému výsledku. Pracovat s ním pro mě bylo moc inspirující, byl to jeden z mých nejsilnějších pracovních zážitků. Fascinuje mě, že Manéž je snad jediný pořad, který přežil z dob totality. Bolek Polívka je dobrý a moudrý člověk, jeden z nejlepších ve svém oboru. Úžasná je jeho pokora k práci. Bral mě při zkoušeni jako rovnocenného partnera, ale kdyby řekl: Bude to tak a tak, respektovala bych to. Dokonce jsem ho párkrát rozesmála. To byl krásný pocit.

Byla jste před ním nervózní?

Samozřejmě, před lidmi, kterých si vážím, vždycky cítím respekt. Jsem velká trémistka i normálně a tohle je ještě úplně jiná tréma. Bolek Polívka je velký člověk nejen uměním, ale i vzrůstem, což pro mě bylo příjemné, mít hereckého partnera podstatně vyššího, než jsem já...

Říkala jste, že míváte trému i před focením.

Veliké foceni mám ráda, protože nemusím být sama za sebe. Nenávidím jenom ty hodiny česání a líčeni, vždycky všechny chuděry vizážisty přemlouvám, aby mě nalíčili rychle. Ale ta práce samotná mě pak baví Nejtěžší je focení, kdy mám být sama za sebe, protože se stydím. Stává se mi, že fotografové chtějí fotit ne mě, ale to, co si myslí, že jsem. Chtěji ztřeštěné fotky a jsou překvapeni, že jsem vážná žena a že se na fotkách neumím moc usmívat.

Chcete mít i jiné věci rychle za sebou?

Jsem trošku hrrr. Myšlenkami pořád v jiném světě, hodně empatická, přecitlivělá, chaotik beze smyslu pro pořádek. Mám jasně stanovené lidské hodnoty, kdy bych měla někomu pomoct nebo jak se mám chovat. Ale docílit toho, abych měla poskládané oblečení ve skříni, je pro mé velký oříšek. Chtěla bych mít v životě nějaký řád.

Co byste ještě chtěla?

V prvni řadě asi zhubnout těch sedm kilo, které jsem nabrala za 4 měsíce nekouření. Pak mít doma pořádek, líp si zorganizovat čas i práci. Na to, že je mi třicet, bych mohla mít život méně chaotický. Jinak jsem spokojená. A hlavně hrozně vděčná. Děkuju pánubohu, že jsem zdravá, moje rodina je v pořádku, mám kamarády a práci, která mě moc baví.

V show televize HBO Na stojáka jste stvořila postavu Blbé blondýny; prý o ní nerada mluvíte?

Miluju svou blondýnu, stvořila jsem ji a jsem na ni hrdá. Jen mě unavuje dělat rozhovory, kde se objevuji stejné otázky, které zkoumají, v čem jsme si podobné, a které se nezajímají o to, co dělá Iva Pazderková. Ano, mám s ní hodně společného. Ale používám mimikry, aby to nebylo tak vidět (směje se).

Nemáte pocit, že vám přerostla přes hlavu?

Určitě. Hlavně, když mi lidi začnou říkat, jaká je. Nebo když mi dávaji tipy. co by měla říkat. To mě mate.

Cítíte deformaci povolání, když třeba něco prožíváte a rovnou si to pro sebe glosujete?

Velmi často. Říkám si, že to použiju, ale protože jsem totální nesystematik a nejsem schopná si cokoliv zapsat, vždycky to zapomenu.

Když jdete natáčet další díl Na stojáka, máte skeč připravený, nebo improvizujete?

Mám jen téma. Párkrát jsem tam vylezla bez něj, a to nebylo dobrý.

Co pak děláte? Bojujete, nebo to vzdáte?

Snažit se za každou cenu nemá smysl, dostala bych se do křeče. A nemá smysl chtít křeči vyhnat nedostatečnost. Takže se vystoupení snažím rychle ukončit a odejít. Proč trápit lidi, kteří se přišli bavit. Jsou tam jiní účinkující.

Rozhodí vás to?

Rozhodí a na dlouho. Přestanu si věřit.

Co vás dostane do pohody?

Nevím. Ale protože mám sebedestruktivní sklony, jdu do toho znovu a znovu.

Jak se na Blondýnu dívá váš partner? Nepodezřívá vás, že používáte její zbraně?

Zná mě sedm let, tedy dávno před ní, a zná mě dobře, cokoliv na něj zkoušet by byl nesmysl. Ale taktiku blondýny jsem kdysi používala na policajty nebo celníky. Ovšem dávno před tím, než jsem ji stvořila. A tehdy jsem měla černé vlasy.

Nemáte pocit, že se jí už nezbavíte a že byste ji měla raději zabít?

Už jsem ji jednou na natáčení No stojáka zavraždila, ale u režiséra Zdeňka Tyce se to nesetkalo s pochopením. Tak jsem ji zase oživila, aby nezavraždil on mě.

Žena a život

Už sis v Praze zvykla?

Docela už ano, ale Brno to není.

Takže lituješ, že ses z Brna přesunula do Prahy?

První rok jsem litovala. Byla jsem bez peněz, hrála v jediném představení v Divadle Na Fidlovačce. Bylo to těžké a řešila jsem to po svém − hodně jsem se bavila. V něčem ale byla ta nečinnost víc vyčerpávající než nynější stav, kdy nemám čas se vyspat ani najíst Taky se mi hodně stýskalo po rodičích, kamarádech, sestře.

Po manželovi ne?

Jasně, vidíš! Manžel zůstal v Brně, v&}bsp;té době byl v angažmá v Divadle na Provázku, takže jsme se vídali jen občas.

Paradoxně jste se rozešli až v době, kdy už jste oba bydleli v Praze...

Možná, že odloučení náš rozchod urychlilo, nebo naopak oddálilo. Těžko říct. Moc jsme se milovali, ale náš vztah nebyl založený na příliš reálných věcech, na nichž bychom mohli vztah dlouhodobě stavět. Byli jsme sice hodně zamilovaní, ale nebyli jsme spolu schopní ani koupit novou sedačku nebo vymalovat.

Kdy sis uvědomila, že už to dál nejde? Byli jste spolu pět let...

Trápila jsem se, že nám to nefunguje, ale byla jsem zbabělá to rozseknout − neumím být sama. Vztah ukončil Luboš.

Se současným partnerem už si sedací soupravu umíte koupit?

Ano, s Jirkou už jsme takhle daleko. Sedačku máme, naše kočky už ji stihly zničit, takže budeme kupovat novou. Ale vymalovat jsme ještě nezvládli. Ale možná nám to klape, protože i já jsem jiná. Opustila jsem bohémský život, mám hodně práce. Jsem už taková paní.

Dospěla jsi, nebo je to jen momentální únava?

Divoká jsem byla hlavně z nedostatku sebevědomí. Někdy si ještě zařádím, ale už ne tak často. Vždyť je mi třicet!

Tvůj spolužák, Vašek Neužil, tvrdí, že to, že vy všichni, co jste zůstali u divadla, zatím nemáte děti, je náhoda. Souhlasíš?

Není to náhoda. Jsem ročník 1980, první děti, které si uvědomily, že si můžou užívat, budovat kariéru, cestovat. Myslím, že není tragédie, když nemám ve třiceti dítě. I když už mi to tiká. Ale zároveň mám pocit, že čím jsem starší, tím víc se toho bojím. Jsem už přece jen zvyklá na určitý způsob života.

Neboli připouštíš, že třeba nikdy ani žádné dítě nebude?

Doufám, že někdy bude. Ale teď si to při svém pracovním vytížení nedovedu představit.         

Jak to teď vlastně vypadá s "Blondýnou"?

Žije! Teď jsem dost lidí popudila, když jsem předvedla v Manéži Bolka Polívky smutnou blondýnu, což nikdo nečekal.

Ale proč ne? Je to přece tvoje postava...

Jasně má taky svůj život. Blondýna žije a pořád se milujeme.

Viděl jsem úplně první scénky kde se Blondýna objevila. Byla skvělá, ale nenapadlo by mě, že se zrodila taková "hvězda". Jak se to stalo?

Navíc, když ji předvádím já, která jsem přece vždycky hrála mrchy, žádné naivky, viď. Vlastně ani nevím, čím upoutala. Ale jsem za ni vděčná.

Přesto jsi ji nakonec prodala do reklamy. Bylo to těžké rozhodnutí?

Bylo. Rozhodla jsem se tak kvůli Petru Čtvrtníčkovi, který ji režíroval, protože mi je jeho humor blízký. A logicky i kvůli penězům. Dlouho jsem se o ně hádala... a měla jsem se hádat víc. Ale reklama mi pomohla i pracovně − upoutala hodně lidí z oboru a ti se začali zajímat o mou práci.

Čekal bych, že ti reklama naopak zavře dveře k novým rolím...

Strašně jsem se bála negativního dopadu, ale naštěstí se to nestalo. Musela jsem pak odmítat další komerční nabídky. Kdybych je vzala, neměla bych za půl roku v oboru práci − nikdo by mě už nechtěl obsadit. Anděl strážný mě naštěstí ochránil před chvilkovým okouzlením ze snadno vydělaných peněz.

Nedivím se, že se ti zatočila hlava po tom, cos vyprávěla o svých začátcích v Praze...

Myslíš dobu, kdy jsem přes léto sloužila dvanáctky v bufetu na letišti a Luboš dělal taxikáře? No, to byla síla... Ale já vydržím jako kůň. Asi nejsem žádný požehnání do domu, ale zase mě jen tak něco neporazí.

Kudy dál?

Teď se chystám na soutěž ve stand−up comedy do New Yorku. Jazykově vybavená jsem, tak co. Všichni jsme slyšeli angličtinu Antonia Banderase, a taky to dokázal. Důležitá je houževnatost a aby člověk vydržel. U nás se lidé bojí mít mega velké sny, ale právě ty já mám.

Prozradíš mi je?

Nic speciálního. Mám úplně obyčejná přání. Mít práci, kterou chci dělat. Být slušná ke svému okolí, vychovávat svoje dítě tak, aby se chovalo ohleduplně a láskyplně. A partnera, který splňuje vše, co od něj očekávám −myje nádobí a nakupuje.

kultura.idnes.cz

Iva Pazderková hraje Natašu ve Třech sestrách, Irenu ve Hvězdách na vrbě či Jane v Nerušit, prosím!, na komorní scéně září v Benefici aneb Zachraňte svého Afričana. K tomu každé ráno vysílá v rádiu. A teď také hostuje v představení Je třeba zabít Davida, které má ve středu premiéru v Divadle na Brodwayi.

Pořád tvrdím, že mi bylo teprve třicet, takže se to dá zvládnout," říká Iva Pazderková.

Je to poměrně netradiční spojení – vy a popový muzikál. Proč jste přijala nabídku v něm hrát?
Mně prostě ten nápad, že Je třeba zabít Davida, připadal strašně vtipný. Chtěla jsem si také zkusit pracovat s novými lidmi. A v neposlední řadě mě zajímala spolupráce s režisérem Radkem Balašem. Přitom Fidlovačka je pro mne dokonalá a já jsem se bála, že nenajdu podobný kolektiv. Ale ani ne po dvou hodinách na Broadwayi jsem přestala mít pocit, že jsem cizí.

Děj muzikálu v tom rozhodování hrál nějakou roli?
Jistě, četla jsem scénář a lákalo mě vymýšlet vlastní gagy, protože tu byla i možnost do představení vstoupit s něčím svým. Já jsem třeba dodala nápad s popkornem a 3D brýlemi. Pozorný divák nechť si domyslí. Nakonec však přispívat vlastními nápady nebylo tak jednoduché, hlavně kvůli alternacím. Na jednu roli jsme tři. Což je sice velmi obohacující zkušenost, ale cokoli v takové situaci vymyslíte, se pak složitě předává mezi všemi ostatními. Možností, s kým se nakonec potkáte na jevišti, je tak opravdu mnoho. V důsledku se divákům vlastně může stát, že uvidí tři poměrně odlišná představení.

 

Postavu profesorky Natalické hraje kromě vás ještě Vanda Konečná a Bára Štěpánová.
A každá jsme úplně jiný typ. I rekvizitáři jsou docela zoufalí, protože každá k té roli přistupujeme úplně jinak. Mám černou paruku a vůbec si nejsem podobná.

Vaše postava je narážkou na kolegyni kritičku Janu Machalickou, kromě ní jsou v představení další dva podobně přejmenovaní novináři. Nebojíte se, že si to u kritiky touhle rolí rozházíte?
  Jmenné narážky jsou velmi výstižné, viďte? Ale nebojím se, že si to kvůli tomu u paní Machalické nebo u kohokoli jiného rozházím. Předpokládám, že kritikové mají smysl pro humor. Jde o to, ukázat princip, jak často kritiky vnímáme a jak oni vnímají nás. Zkrátka kritizujeme fakt, že se někdo tváří, že má patent na rozum.

Mnoho lidí vás považuje za odbornici na improvizační a trapný humor. Jaký je humor v tomhle muzikálu?
Přála bych si, aby to nebyl humor, který je uměle vyráběný, ale radostný humor, který vychází ze situací. Záludnost parodie je však v tom, že musí být velmi kvalitní, musí dávat smysl a mít jasnou příběhovou linku. Můžete parodovat, teprve když máte přesně danou situaci.

Je třeba zabít Davida je muzikál opřený o známé melodie, které právě kritikové zatracují. Není to pro vás až příliš velká "popina"? Není to moje srdeční hudba, to přiznávám. Ale třeba Diskopříběh byl a je mým oblíbeným filmem a mám k němu i k písničkám z něho zvláštní vztah, jako asi každý, kdo se narodil na začátku osmdesátých let. Je to vlastně hudba, kterou permanentně zatracuji a zároveň si ji čas od času ráda zazpívám. To je paradoxní, že?

Grand Expres

Píše se o ní jako o "blbé blondýně", navíc špatně otevírající jogurt. Pro ty, kteří chodí do kina, či ještě lépe do Divadla Na Fidlovačce, je to herečka mnoha jiných zajímavých rolí. Když kolem projde, jako byste cítili lehké zemětřesení, ovšem měřitelné Richterovou stupnicí, a chystaná oslava třicátých narozenin možná také nějaké ty otřesy přinese...

Takže když už jsme u těch narozenin...

S těmi otřesy to tak horké nebude, ale pořádnou oslavu narozenin si opravdu zasloužím, nejen já, ale všichni okolo mě. Když jsem vloni chystala oslavu 29. narozenin, že to budou poslední s dvacítkou, neboť my, některé hysterické herečky, se cítíme se třicítkou "staré". Ale jaksi to nevyšlo. Měla jsem čtyřicítky horečky a před půlnocí jsem si dala štamprle domácí slivovice a místo alkoholu mi tekly proudem slzy.

 

Ale vraťme se k oslavě vašich 30. narozenin. Budete tento den hrát, nebo jste dostala volno?

Volno? To je nějaké slovo, jehož význam v poslední době dost nechápu, protože vlastně žádné nemám. Ale to si nestěžuji, jsem ráda vytížená, jen doma dcerunku či vnučku moc nevidí. Na svoje narozeniny jsem v posledních deseti letech hrála s jednou výjimkou vždy, a letos hraji dvakrát. Ale těším se na oboje, na představení i na tu oslavu. A když už jsme zmínili volno, tak často si ho nejvíc užiji ve vlaku.

 Jezdíte po kolejích ráda?

Jsem automobilový typ, ale na jízdu ve vlaku se těším vždy, je to takový "jenom můj" čas. Čtu si, rovnám si myšlenky, pozoruji nádhernou ubíhající českou krajinu a když se souprava zpozdí, tak s tím prostě nemůžu nic dělat. A občas si zajdu do jídelního vozu. Je to zvláštní, normálně pivo vůbec nepiju, ale jak sednu do vlaku, mám na něj chuť, a většinou neodolám. Vlak je pro mne odpočinek a hodně ráda, zvláště pak v zimě, ho vyměním za jízdu po D1. Domů do Brna se tak dostanu pohodlněji. A navíc na trati není často signál, tak mne tu nikdo ani "telefonicky" nedohoní.

Tak trošku jsme se dostali obloukem k cestování. Lákají vás třeba exotické dovolené?

Ano, ráda cestuji do zahraničí. Ale moje nejdražší zboží je čas, a jestli chcete vědět, o čem v tomhle směru sním, pak je to týden, který bych napůl strávila s rodinou v Brně a napůl v Uherském Hradišti u babičky, abych se za ní podívala více než jednou za rok na Vánoce. Asi mi to nevyjde, ale je to moje největší "cestovací" přání.

Babička je jistě na svou vnučku hrdá...

To ano, ale ani babička se nebojí kritiky, musím hezky mluvit, dnes se na to málo hledí − na tu správnou výslovnost. A také má občas poznámky, že jsem nějaká bledá a že bych měla víc jíst. Tak se tomu neubráním, ale maminka už pochopila, že "hodně jest" často nemusím. Ale stejně, když přijedu domů, jsou to jídelní orgie.

 Strávila jste nějaký čas v USA, jak ten pobyt na vás zapůsobil?

K Americe podle mě nezůstane nikdo chladný, buď ji milujete, nebo nenávidíte. Já jsem ten první případ. Paradoxně jsem tu zažila nejtěžší chvilky svého mládí, ale přesto, nebo právě proto, jsem si ji zamilovala. Třeba systém školství, v té době jsem ocenila, že se někdo ptá na to, co mě opravdu zajímá, že ve mně například probudí zájem o matematiku a k tomu mě motivuje k učení. Fascinovalo mě, jak si lidé navzájem fandí. Na druhou stranu mě šokovalo, že se tam třeba nesmí do osmnácti po desáté hodině ven, nebo se můžete dostat do vězení pro mladistvé, když chodíte za školu.

 

V rozhovoru jsme se dotkli vaření. Dokážete sama třeba svému příteli připravit něco zajímavého?

Můj přítel říká, že vařím jako chlap, a já fakt ráda v kuchyni improvizuji a experimentuji. Ovšem na klasiku nedám dopustit, třeba takovou svíčkovou, tu umím opravdu výbornou a neskromně řeknu, že hostům velmi chutná. Ale nejsem hospodyně, která vaří každodenně...

 Říká se, či píše, že jste k chlapům hodně tvrdá!

To není o tvrdosti, vždyť ve velkém procentu zaměstnání se ženy realizují stejně jako muži, je to přirozené a průměrně inteligentní chlap musí pochopit, že oba se musí o práci v domácnosti podělit − což stále není zvykem. Vždycky jsem si myslela, že to je o nějakém chlapském egu, ale ono je to prozaičtější − je to o lenosti. A tak, když bych použila příměr mužíčka ležícího na kanapi, který se dívá na upracovanou ženu, tak jen říkám: "Pánové, už nééé!"

Dovolte mi po těchto slovech cimrmanovský krok stranou, tedy, že bychom se přesunuli zpátky do divadla na scénu Fidlovačky...

Dovolím, protože díky tomuto divadlu jsem hrála mnoho nádherných rolí, zrovna když vzniká tento rozhovor se chystám na představení Tři sestry. Na tomto divadle je výjimečné, že si tady můžete vyzkoušet spoustu žánrů, a to není všude. Nyní nás čeká premiéra legendárního "retromuzikálu" Hvězdy na vrbě, ve kterém kromě jiného zazní "pecky" šedesátých let.

 Několikrát jste se objevila ve filmu, naposledy v Poutech. Jaký je váš osobní názor na tento film?

Je to neskutečný film s vynikajícími hereckými výkony, vřele doporučuji. Pokud jde o mou roli, je taková strašně malinká. Ale natáčení bylo úžasné.

Na závěr si neodpustím "jogurtovou otázku", máte ho vůbec ráda?

Mám, ale bílý, bio a českého původu, jsem vlastně taková celá bio a ekologická...

kámoška.cz

Znáš pořad Na stojáka? V tom případě ti určitě nemohly uniknout vtipná vystoupení blbé blondýny, která rozesmívá tisíce diváků svými hláškami. Stačí, aby sálem zaznělo „90-60-90“ a každému je hned jasné, o koho se jedná. Herečka Iva Pazderková však nevystupuje pouze v pořadu Na stojáka. Iva působí jako divadelní herečka v celé řadě inscenací. Víc už se dozvíš ze samotného rozhovoru s Ivou, jenž exkluzivně poskytla právě Kámošce.

Iva Pazderková vytvořila postavu blbé blondýny, která vás dokáže zaručeně rozesmát.

Ahoj, v první řadě Ti moc děkuji za to, že mi věnuješ trošku volného času na rozhovor. Dokážu si představit, jak nabitý program musíš mít. Ráda bych se Tě zeptala na pár věcí ohledně Tvé práce a pochopitelně i Tvého osobního života, ale nebude to nic extra na tělo, od toho je tady bulvár. Tak ať zbytečně nezdržuji.

1) S herectvím a sbíráním zkušeností na divadelních prknech si začala velmi brzo. Mě ale zaujal fakt, že si se věnovala i modelingu. Co konkrétně Tě přesvědčilo o tom, že chceš být hlavně herečka? To si nikdy nepřemýšlela o úplně jiném (neuměleckém) zaměstnání?

U nás tehdy v devadesátých letech, kdy jsem „modelkovala“, chtěly být modelkou všechny mladé holky a já taky. Ale brzo jsem zjistila, že mě to nějak nenaplňuje, potřebovala jsem dělat něco, u čeho se mluví… Co se týče jiného zaměstnání, to víš, že jsem nad tím přemýšlela. Mohla bych být užitečná třeba v socialní sféře, starat se o potřebné. Ale to vyžaduje určitý vnitřní klid a taky samozřejmě studium příslušného oboru. Takže nevím, zda bych to reálně zvládla. Jinak jsem přemýšlela o módním návrhářství, hospůdce v horách nebo letuščím životě – takže samé holčičí sny. Ale kdyby na to došlo, nebojím se pracovat rukama.

2) Ze všech rozhovorů, které jsem si přečetla, mi přijde, že rodiče Tě velmi podporovali, podporují a podporovat také budou. Neměla si třeba někdy strach z toho, že by si je mohla zklamat? Co tě vlastně v Tvé práci motivuje?

Ano. Moji rodiče byli vždycky a jsou úžasní. Vždycky nás s mou mladší sestrou Věrou vedli k aktivnímu trávení volného času. Ale nikdy se skrze nás nesnažili realizovat. Jediné, na čem opravdu trvali, byla maturita a vím, že mají radost z toho, že já i Věra máme vysokou, tím pádem i lepší možnost uplatnění. A zklamat rodiče? Vím, že by mě milovali úplně stejně i kdybych nedostudovala, byla neúspěšná apod. Zklamat bych je mohla jedině jako člověk – svým chováním. A to se doufám nikdy nestane. I oni jsou mou velkou motivací, chci jim trošku vynahradit ty roky starostí, péče, tu mou příšernou pubertu a vůbec.

3) Doporučila by si každé začínající umělkyni, aby vyrazila na chvilku do světa? Jak si vůbec strávila svůj pobyt v USA? Kromě zdokonalení angličtiny si tam údajně vyhrála i nějaké konkurzy.

Ano, doporučila. A nejen umělcům. I Honza z pohádek šel na zkušenou do světa, je to zkrátka velmi užitečné, obohacující a výchovné. Nehledě na to, že opravdu platí: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. A konkurz jsem tam vyhrála do tamějšího divadla, kde jsem potom hrála.

4) Osobně jsem si Tě poprvé všimla v pražském divadle Na Fidlovačce. Většina lidí Tě ale zná především díky stand up comedy show Na stojáka televizního kanálu HBO. Dokážeš s odstupem času zhodnotit, zda bylo přihlášení na popud Tvé maminky doopravdy tou správnou volbou?

Ano. Bylo. Já jsem moc šťastná. Která herečka může říct, že se dostala do širšího povědomí publika díky něčemu, co vymyslela a vytvořila sama? To mě nikdy nepřestane fascinovat. Je pravda, že lidé často smýšlí o Blondýně jako o mé jediné roli, ale já věřím, že časem si všimnou i těch ostatních.

Iva Pazderková, populární "blbá blondýna" z pořadu Na stojáka bude hrát v muzikálu. Přijala hlavní ženskou roli v připravovaném muzikálu Je třeba zabít Davida. Novinkám přiznala, že je tak časově zaneprázdněná, že se jí to již začíná podepisovat na zdraví.

středa 10. března 2010, 17:20 - Praha

Pazderkovou přesvědčil především režisér představení Radek Baláš. "Chtěla jsem s ním hrozně pracovat. Dostala jsem do muzikálu nabídku od producenta Oldřicha Lichtenberga a po přečtení scénáře jsem kývla," řekla Novinkám Pazderková.

Od herečky, která se komerci doposud vyhýbala, by hraní v muzikálu v divadle Hybernia čekal málokdo. "Nemám ráda zneužívání slova komerční. Ozvlášť u divadla. Podle mě je buď představení dobré nebo špatné. Naopak jsem ráda, že divadlo Hybernia nemá problémy s návštěvností," vysvětlila "blbá blondýna".

V muzikálu hraje Pazderková doktorku Natalickou, vedoucí ateliéru teorie a kritiky a současně jeptišku Hildegardu. "Hraji doktorku, která je přesvědčená, že má patent na to co je umění a co není," prozradila Pazderková.

Za sebou už má první zkoušky. Časově je Iva Pazderková velmi vytížená. "Ráno rádio, pak zkouška, odpoledne zkouška, večer vystoupení nebo představení v divadle. Je toho opravdu dost. Ale dokud má na to člověk věk a zdraví slouží, tak to jde," vysvětluje. "Je ale pravda, že na tom zdraví se mi ta pracovní vytíženost už podepisovat začíná," dodala.

V muzikálu Je třeba zabít Davida se vedle Pazderkové objeví Ivan Vyskočil, Lumír Olšovský, Bára Štěpánová, Bohouš Josef, Aleš Háma a další známé tváře. Premiéra je naplánována na 28. dubna.

MF Dnes

Herečka Iva Pazderková má přezdívku Vichřice, miluje vtipy o blondýnkách a umí si ze sebe udělat legraci. Vypráví o svých mindrácích, i když k nim má pramálo důvodů. "Za poslední tři roky jsem zhubla sedmnáct kilo, ale pořád mám pocit, že jsem tlustá. A když něco zhubnu, tak zase vypadám jako šarpej. Měla bych cvičit, ale to bolí. A nemám na to čas," říká třeba. A teď vážně − co nesnáší?

Extremisty. Ať už pravé, levé nebo ty, co se vyžívají v extrémním populismu. Všechny bych je vystavila nějakým extrémním podmínkám. Například mně. Nesnáším pocit bezmoci. Obejdu se bez moci, ale bezmocná jsem nemocná.

Svou neschopnost, ať už se týká čehokoliv, taky nesnáším. A proto musím snášet svou celulitidu, to, že neumím víc jak dva cizí jazyky, nevyznám se v zeměpise, dějepise, neumím pravidla ragby a jezdit na běžkách.

Nesnáším, když si někdo plete dvě naprosto odlišná jména Iva a Ivana. Každé má svůj vlastní den v kalendáři, sakra!

Nedokážu snést vejce.

Nakonec jsme se při povídání vůbec nedostali k její divadelní kariéře. Fenomén blondýny, postavy, kterou si vytvořila, a také komediantství na stojáka, v němž s blondýnou exceluje, přehlušil všechno ostatní.

Cítím se zrazený, oklamaný, a doufejte jen, že to tak necítí i vaše publikum: vy prý nejste od přírody blondýna.

Já jsem od přírody špinavá blondýna. Nejvýstižněji se barvě mých vlasů říká pochcaná sláma. Taky se to nazývá tmavá plavá. To, co vidíte, je světlá plavá.

Než jste si vybudovala svou komickou postavu, měla jste ráda a ráda vyprávěla vtipy o blondýnách, ať už světle nebo tmavě plavých?

Ano. To se nezměnilo. Mám ráda vtipy, jakékoli vtipy, a ráda je vykládám, když si náhodou nějaký zapamatuju. Jsem ovšem ten klasický typ vypravěče vtipů, co je rád říká a moc si je přitom nepamatuje.

A vojtíte je? Tedy kazíte?

Přesně tak. Řekla bych to ještě jinak, ale ano: vojtím je.

Vtípky o blondýnách, než jste si z toho udělala živnost, vás coby blondýnu neurážely?

Ne. Proč by měly?

Protože z nich nevychází zrovna lichotivý obraz blondýn.

To je ale přece v pořádku. Mám na to takovou teorii. Jak ta blonďatá hlavička svítí víc než jiné, její nositelka vnímá, že se za ní víc než za jinými kdekdo otáčí. I když dnes už to možná díky chemii tolik neplatí. Začíná tak vznikat falešný pocit výjimečnosti, kterého se dá dost snadno využít. Jinými slovy: blondýny ze sebe ty naivní, hloupoučké bytosti možná vlastně jen dělají, a proto mi ty vtipy přijdou super.

Tak to jste to kouzelně otočila. Chcete říct, že neznáte žádnou hloupou blondýnu?

A to zase ano! I s vysokou školou. Zrovna nedávno se tady v divadle v klubu něco počítalo a já přišla s tím, že padesát čtyři děleno dvěma je dvacet dva. Takže při hledání hloupé blondýny mi stačí podívat se do zrcadla.

To zní, jako byste mi právě teď nabídla kousek svého vystoupení.

Protože nevím, co vám na to mám jiného odpovědět. Prostě mě to baví. A neuráží mě to.

Budiž, vás ne. Myslíte si ale, že vaše publikum tvoří jen muži a pak brunety?

Ani od diváků, tedy od divaček, jsem se s žádnou výrazně negativní reakcí nesetkala. Jen se ke mně doneslo, že na nominačním večeru Českého lva 2008 režisérka Olga Sommerová dávala najevo nevoli. Jinak mi ženy píšou hezky. A mám pocit, že zatím - což je asi špatně - nestojím nikomu za to, aby mě a moje vystoupení nějak hlouběji rozebíral, případně mě z něčeho osočoval. Možná si myslí, že to dělám z čirého vnitřního zoufalství, a tak mě nechávají na pokoji.

Vy to neděláte z čirého vnitřního zoufalství?

Na tuhle otázku odpovím jen psychologovi, vám ne.

Třeba se k odpovědi dostaneme pomocí jiných otázek. Říkáte, že nápad s blondýnou bylo vteřinové osvícení, cestou na jeviště pořadu Na stojáka. Tomu mám věřit?

Tomu nechce věřit snad nikdo. Ale - a přichází krásná věta - já to tak mám. Kdekdo si myslí, jak je to detailně vyspekulované a vykoumané, ale není to pravda. Což mě na sobě samé vlastně štve, protože kdybych to tak uměla, bylo by to celé o hodně lepší. Ale bohužel zatím to neumím jinak.

Vždyť jste vystudovaná herečka. To tak máte nastavené i při běžném, neimprovizovaném hraní?

Ano, mám. Intuitivně. Neumím si počítat doby třeba při zpívání, což se projevuje na zkouškách v divadle. Prostě to do sebe dostávám jinak.

Stoják je tedy skutečně čirá improvizace?

Čirá ne. Nemůže to být čirá improvizace, mám-li dopředu připravené téma. K vymyšlenému tématu mě předem napadne pár věcí, které do vystoupení začlením. Z osmdesáti procent.

No potěš pánbůh!

Ale podle toho to taky někdy vypadá, co si budeme nalhávat.

Popište mi, jak vypadá příprava na onu intuitivní tříčtvrteční improvizaci, kterou pak diváci vidí.

Tak například dnes vím, že zhruba za tři měsíce mě čeká natáčení dalšího Stojáka. Vím také, že kdybych si to teď vymyslela, mám klid. A tak si to říkám každý den. Vím také, že za tři měsíce budu někde sedět a budu si říkat: No tak pořád na to ještě máš celou noc. Budu-li mít právě po představení, budu tam zřejmě obcházet kolegy, pokud už se mi urodí aspoň základní téma, a obtěžovat je, aby mi řekli, co je k němu napadá. Místo abych si to zapsala, to jen tak nějak vstřebám, druhý den z toho v hlavě moc nenacházím, nějak to ale poslepuju a jdu a něco z toho říkám. O něco jednodušší to mám, když vystupuju jako blondýna na čísi objednávku. Nechám si poslat všechny možné údaje o firmě, která akci pořádá, a téma tak mám v podstatě už dané.

Mimochodem, vy se na sebe zpětně díváte? Někde jsem se dočetl, že nikoli.

Tím jsem chtěla říct, že se na sebe nedívám jako narcis. Ale každou scénku si pouštím, abych věděla, co jsem vůbec dělala, protože si to většinou moc nepamatuju, a abych se poučila z chyb.

Jaké výstupy tyhle sebereflexní projekce přinášejí?

Zmíním se jen o jednom, který vlastně ani s touto běžnou praxí nesouvisel, ale byl hodně důležitý. Dodnes si mě zvou na vystoupení na různé večírky, kam jdu, když mě to tematicky osloví. A před nějakým časem se mi tak stalo něco, čeho jsem se vždycky obávala. Blondýna se mi vytratila.

Jak tomu mám rozumět?

Já sama nevím, jak to přiblížit. Permanentně ji po mně někdo chtěl a k tomu mi kdekdo začal přidávat i své představy o té postavě, líčit mi, kdo je blondýna. Před natáčením reklamy v rádiu mi začali doporučovat, jakou bych měla používat intonaci. Já se takovýmto různým požadavkům vždycky snažila vyhovět, abych odvedla práci na sto procent, a najednou všichni kolem mě věděli, kdo je blondýna, jen já ne. Ve výsledku toho období vznikly asi čtyři scénky, které stojí za hovno.

Až tak?

Za hovno. Za hovno. Za hovno.

Zabili vám postavu?

Ona zase ožila, ale markantním příkladem je scénka Globální oteplování, u které mě mrzí, že ji odvysílali. Tam jasně vidím přisprostlou rádoby bavičku. Tak to nechci. Naštěstí jsem si to uvědomila, ale byla to hodně zajímavá a hodně nepříjemná zkušenost. Sama v sobě jsem se těžce zklamala.

Nadbíhání vkusu publika, výroba řachandy na první dobu, jestli to správně dešifruju, to vás deptalo?

Najednou jsem se cítila stresovaná představou lidí o humoru té postavy a o ní samotné. Ale myslím si, že je dobře, že jsem si tím prošla.

Nekompromisní řešení by bylo nechat blondýnu zemřít. Jaké ponaučení jste si z toho odnesla vy?

Zemřít v žádném případě, protože si myslím, že skýtá ještě mnoho možností, ještě se zdaleka nevyjádřila ke všem palčivým otázkám dneška. Ale vyžádalo si to zastavit se a položit si otázku, odkud se tu kdysi tak spontánně zjevila postava blondýny, co jsem s ní vlastně zamýšlela. A není to ani tolik o přemýšlení, co a jak bych ještě měla tou postavou sdělit, jako o návratu k prvotním pocitům, které ji zrodily.

Které byly ale vteřinové.

Ano, nicméně velmi intenzivní a vznikly z nějaké potřeby.

Nějaké potřeby má ale i publikum a od vás požaduje, abyste je naplnila. I tam bych viděl kousek toho problému. Přemýšlíte i o publiku? Před kým stojíte, koho rozesmáváte?

Mluvíte o kalkulu? Tak ten tam není. Možná se tam ale vloudil zrovna v té době, o které jsme právě teď mluvili. Což byla zároveň největší chyba: chtít za každou cenu, aby se lidi smáli.

To samo o sobě považujete za kalkul? Komikovi na stojáka by se přece lidi měli smát, jinak to není komik. Proto se ptám na váš odhad publika, když něčemu jinému se směje policajt a něčemu jinému neurochirurg.

Odpovím vám stručně, že o tom nepřemýšlím. A to proto, že by mě to dovedlo k neřešitelným otázkám. Kolik intelektu mám vložit do svého vystoupení, když není žádná tabulka, podle které bych ohodnotila především samu sebe? Co je intelektuální humor a co už ne? Čí je intelektuální humor? Když někdo uklouzne na banánové slupce? Za prvé, tomu se patrně zasměje kdokoliv. A pak - v té prosté situaci se dá vidět jak kdovíjaká metafora, tak bohapustý gag. A který z těch pohledů je intelektuálnější? Já tohle nedokážu analyzovat, netroufám si na to a ani nechci.

Předstupujete před publikum s vlastními texty, s vlastními myšlenkami...

... což už samo o sobě je dost velká drzost...

To jsem ani říct nechtěl. Ale dobře, byla by to drzost, kdyby před publikum předstupoval někdo na stejné úrovni s ním. Někdo bez znalosti jeho a třeba i čehokoli jiného. Někdo bez určitého fundamentu, díky kterému stojí o pár čísel nad ním.

Přiznám se, že například scénka o komunistech je zcela cílená. A i když všude, kam si mě zvou, dělám nové věci, šité na míru dané objednávky, tuhle budu opakovat, kde to jen půjde a co nejdéle. Tedy možná do doby, než začne být trestné i jen vyslovit slovo „komunista". Pak začnu o nacistech a o fašistech. Tohle vystoupení mě naprosto naplňuje. Podobně ale třeba scénka o časopisech. Lze tedy říct, že některé mají svou značnou váhu a některé ji mají menší.

Když už jste použila slovo drzost: bylo pro vás těžké rozhodnout se, že začnete předstupovat před diváky už ne s cizími, ale s vlastními texty, vlastními myšlenkami?

Úplně nejtěžší. Ale proběhlo to tak, že jsem si to ani neuvědomila. Nechala jsem se vyhecovat od rodičů, že když jsem taková držka prořízlá, měla bych na vypsaný konkurz jít, a šla jsem. Zřejmě nade vším zvítězila moje potřeba exhibovat se a přesvědčení, že moje názory jsou důležité. Zapracovala intuice, která funguje v mnoha mých rozhodnutích.

Zdají se vám ošklivé sny o tom, že vystoupíte před publikem v pořadu Na stojáka a ono se nezasměje?

To nejsou sny, to bývá i realita.

Jak je vám v takové situaci?

Nic horšího není. Ani to, když někdo přijde nepřipravený, protože to se dá napravit, nebo i ošidit. Tohle se dotýká přímo mě a já nemám šanci se na někoho odvolat, na něco vymluvit, nic.

Vymluvit se na tupé publikum, to nejde?

Jakpak by to šlo, když vím sama dobře, že jsem nestála za nic? Po takových zkušenostech je hodně těžké znovu si před diváky stoupnout a já taky pokaždé říkám, že už to bylo naposledy, ale nakonec tam stejně zase vlezu. Asi proto, že si musím dokázat, že to byla výjimka. Zatím.

Analyzujete si dodatečně i to, čemu se lidé smějí a čemu se naopak nesmějí. Jak dalece si to berete k srdci?

Docela mě zaráží, že se smějí pokaždé, když vylezu a do mikrofonu řeknu: „Devadesát šedesát devadesát." A víc, než mě to zaráží, mě z toho mrazí. Na jednu stranu je to krásné, proto na to nijak moc nežehrám, ale na druhou... Je to hodně svazující. Zkuste pak něco jakoby závažnějšího říkat. Ale pořád u mě převažuje pocit, že smějí-li se tomu, co říkám, dávají mi najevo, že mi rozumějí, a v tom případě tu žádné mrazení není na místě.

Doufám, že nepostřehnete špičku jízlivosti v mém dojmu, že vám k souhře s publikem dost napomáhají i drobnosti toho typu, že vaší nejoblíbenější knihou je Neználek. Kdyby to byl třeba James Joyce, asi byste spolu vzájemně měli těžší pořízení. Nebo mi tento svůj mediální obraz rozmetáte?

I s vědomím, co je Neználek zač, jaké má ideologické zabarvení, což jsem jako pěti- šestileté dítě nevnímala, přiznávám, že je to moje nejoblíbenější kniha. A jako ke knížce svého života se k němu i vracím. Přicházejí na mě pravidelně období, kdy ho beru do ruky a znovu a znovu ho čtu.

Vy opravdu coby téměř už třicetiletá dáma nemáte oblíbenější knihu než Neználka?

Jako pro třicetiletou dámu je pro mě Neználek ta největší jistota. Dodnes také, už od dětství, odebírám Čtyřlístek. Ale také musím dodat, že krátkodobě se mezi mé hodně oblíbené knihy dostávají i mnohé z těch, které právě čtu... už coby ta téměř třicetiletá dáma.

Takže teď právě je to která?

Přítel mi právě předčítá Pána prstenu a já sama jsem nedávno dočetla Murakamiho Kafku na pobřeží a taky tři svazky Nabokovových povídek.

No, vida!

Jaké no vida? Vy to říkáte, jako kdyby...

A přesně tak, jak to říkám, to i myslím. Povězte mi ještě, cítíte jako vystudovaná herečka velký rozdíl mezi standardním hereckým výkonem a tím, do čeho se pouštíte s blondýnou?

Základy hereckého řemesla jsou asi u obojího stejné, ale v druhém případě nemám text, nemám režiséra, který mi řekne, jak to mám dělat, nemám kolegu, který by mi nahrával. Takže ano, je to hodně odlišné. Přesto panuje mínění, že jít do Na stojáka je pro herce jednodušší než pro člověka, který před publikem nikdy nestál. Já ale zastávám názor, že pro herce je to těžší proto, že ví, co všechno může nastat, kdežto laik je ušetřen alespoň katastrofických předtuch. Přinejmenším pociťuje jeden i druhý jiný druh stresu.bn

Jaký?

Neherce by jistě trémovala i sama nutnost vylézt před množství lidí. S tím problém nemám, díky divadlu, díky moderování. Já mám problém s tím, s čím před ně vylézám. Je pro mě snazší odmoderovat pětihodinový pořad, než absolvovat jednoho Stojáka.

Vážně? Tak proč to pokoušíte?

Beru to jako takový sebedestrukční adrenalinový sport. Asi bych dospěla k důvodu, proč to dělám, ale k tomu by bylo nejspíš zapotřebí sezení u psychoterapeuta. A našel by patrně motivace, které nejsou tak úplně v normálu.

Kdybych nadhodil přízemní pojmy jako popularita, ergo o dost zajímavější pojem peníze, asi byste vrtěla nesouhlasně hlavou, že?

Už vrtím. Nejsou mi jistě nepříjemné, ráda je vydělávám a těší mě, že je můžu vydělávat tímto způsobem. Ale to bych se popularity blondýny chopila asi trochu jinak, kdyby pro mě měly být prioritou.

Vy jste mimochodem nějaká sezení u psychoterapeuta absolvovala, že?

Tak bych to nenazvala. Psychoterapie není totéž, jako když člověk zajde párkrát za psychiatrem, protože je tam poslán a protože už je to nutné, a lékař vám po pár pokecáníčkách naordinuje medikamenty.

Proč to bylo nutné, smím-li se zeptat?

Protože trpím panickou poruchou a endogenní depresí, jak zní moje diagnóza. To první je vyléčitelné, respektive, protože jde o poruchu, napravitelné, to druhé úplně ne, tam ale hodně záleží na způsobu života, který člověk vede.

Nenarazili jsme teď náhodou i na hlubší důvod, možná původ vaší postavy blondýny?

Co tak asi myslíte? Ano, bez debaty. A můžu-li ještě na tomto místě dodat něco k Neználkovi: vracím se s ním do dob, kdy nebyla ani blondýna, ani herečka, nic z toho. Do dob, kdy jsem byla dítě.

časopis Kult

Herečka Iva Pazderková pochází z Moravy, ale spíše ji potkáte v pražském Divadle Na Fidlovačce, kam odešla hned po absolvování JAMU. Mohli jste ji také zahlédnout ve filmech Výbuch, Restart a Maharal − tajemství talismanu nebo v pořadu televize HBO Na Stojáka. V novém českém filmu Pouta režiséra Radima Špačka, který v únoru přichází do kin, si Iva zahrála menší roli sekretářky Milušky.

Ivo, kdo je Miluška a co má s vámi společného?

Co se týče filmu Pouta, tak mě pan režisér informoval, že se dostali do takové časové tísně, že mě vystříhali. Takže o Milušce se v podstatě nemá cenu bavit, Miluška v tom filmu pravděpodobně řekne jenom "Dáte si kávu?". A jinak ta postava je ve scénáří původně sekretářka velikého zvířete, která má "veliké srdce". Ví, jak to chodí v té době, v tom režimu, využívá toho, že je taková ta typická sekretářka krasavice, se všemi je veliká kamarádka, ale stále zůstává člověkem. Občas zneužije toho, že je tak dobře informovaná, a někomu pomůže. Ale to už je vlastně úplně jedno.

Děj filmu Pouta se odehrává v Československu v roce 1982 − tuto dobu jste sice zažila, ale jako malá holka. Jak jste tenkrát vnímala komunismus?

Mně bylo devět let, když přišla sametová revoluce, ale vzpomínky na komunismus mám relativně dost jasné. Pamatuju si takové ty věci, které člověka provázely každodenním životem, pamatuju si, že to rodiče měli těžké a že měli problémy, všechno jsem i jako dítě vnímala velmi intenzivně, protože doma se o tom mluvilo. No a samozřejmě si pamatuju klasiku − fronty na banány, pamatuju si žvýkačky Pedro a Kofolu.
Taky si pamatuju všechno to dění kolem sametové revoluce v Brně. Naši chodili na demonstrace a potom, když to prasklo, tak mě maminka vzala s sebou, stály jsme se svíčkami na Svoboďáku a bylo to moc zvláštní a krásné. Potom jsme chodily po městě a četly si všechny ty nápisy ve výlohách, to bylo neuvěřitelné, každá výloha byla úplně polepená − vtipy na komunisty, hesly, vším možným, celé Brno byla plakátovací plocha, chodily jsme po ulicích a jenom jsme četly a smály se a bylo to nádherné.

A vybavily se vám nějaké skryté vzpomínky právě při natáčení filmu Pouta?

Ano, dokonce jsem se pozvracela. Přišla jsem na plac, kdy se zrovna v bývalé budově Rudého práva točila scéna mejdanu. Interiér budovy je naprosto dokonale zachovaný, všichni kolegové byli oblečení do 80. let, bylo tam zahuleno, byly tam veškeré dobové rekvizity a mně se udělalo špatně. Samozřejmě jsem vůbec nečekala, že se mi to stane.
Jinak myslím, že to bude moc dobrý film a bude mít dokonalou atmosféru.

Jste velmi mladá a už jste dostala několik filmových nabídek, které určitě nebyly poslední. Myslíte si jako Brňačka, že přesun do Prahy hraje v kariéře brněnského herce velkou roli, anebo že šance zahrát si ve filmu jsou přibližně podobné, zůstane−li herec v Brně?

To je úplně jedno. Faktem je, že když studujete na DAMU, tak jsou šance určitě větší. Když do filmu potřebují někoho mladého, tak nebudou jezdit do Brna. Zajedou se rychle podívat na DAMU nebo na konzervatoř, co tam je. Když se člověk přestěhuje po škole, tak už je to opravdu jedno. Víte, jestli je něco extrémně nespravedlivé, tak je to určitě divadlo a herecké povolání. Je nás moc a talent se nedá změřit, nedá se vměstnat do tabulek, takže to ani nemůže být spravedlivé. Vždycky bude hrát roli určitá míra subjektivity při rozhodování o hereckém obsazení a podobně.

Jak to máte vy s divadlem a filmem? Co vás víc baví? Čemu byste do budoucna dala přednost?

Neexistuje pro mě buď a nebo. Když přijde film, budu strašně šťastná, ale nedokázala bych si představit život bez divadla. Součástí toho povolání je jak hrát v televizi a ve filmu, tak hrát divadlo. Myslím, že každý herec se chce dostat k filmu. Ale nesedí doma a neříká si "ježíšmarjá, jak já to udělám?". Pro drtivou většinu herců, co já znám, je prioritou divadlo. A pak se samozřejmě může stát, že jdete na casting a podaří se to.

Začátek vaší kariéry je spojený s brněnským Divadelním studiem "V". Jaká byla vaše cesta do tohoto divadélka na Veveří?

Já jsem chodila do první a do druhé třídy na Úvoz, pak jsem přešla na jazykovku, kdysi Leningradská, dneska Jana Babáka, a v třetí třídě jsem měla kamarádku, takovou tu, co ji naprosto obdivujete. To vlastně ani není úplně kamarádka, ale hrozně vás fascinuje a hrozně chcete být jako ona. Chodila do dramaťáku a pořád o tom vykládala, takže jsem přišla domů a říkám "Mami, já bych taky chtěla chodit do dramaťáku", no a šla jsem na ZUŠ Veveří. Ona se na to za půl roku vykašlala a já už jsem tam zůstala. A od té doby už bylo naprosto, ale naprosto jasné, co budu v životě chtít dělat.

Zajdete si někdy do divadla jako divák?

Velmi výjimečně, tak jednou za půl roku. Mám sice velmi málo času, ale hrozně mě to baví. Já mám divadlo ráda jako takové, takže tam nechodím z nějakých "vědeckých" důvodů, já se na něj ještě pořád dokážu dívat téměř neposkvrněným okem, jako obyčejný divák. Kolikrát jdu do kina, do divadla a opravdu zapomenu na celý svět, případně si tam ještě vyléčím smutky.

Jak vás poznamenala zkušenost z modelingu? Čím přispěla v souvislosti s herectvím?

Například můžu skvěle zahrát modelku (smích), umím chodit jako modelka... Dost mi to pomohlo, protože jsem zjistila, že modelka opravdu být nechci, ale to jsem si tenkrát neuvědomila, kolik se tím dá vydělat. Kdyby mi dnes někdo řekl, buď modelka, tak si to určitě k herectví přiberu. Ale dnes už to opravdu nikdo neřekne... Byla to dobrá zkušenost, každé zaměstnání je dobrá zkušenost, vlastně úplně všechno je pro herce cenná zkušenost.

Nedá mi to nezeptat se, jestli máte ráda módu a nakupování?

Mám. Jsem samozřejmě velmi marnivá, jsem ženská. Mám ráda výstřelky, ale sama jsem trošku výstřelek, takže si jich nemůžu moc dovolit, protože by to bylo jak pocukrovanej med, jak se říká.

Jaká je s vámi práce v kostymérně − máte ráda, když je kostým opravdu krásný a sedne vám, anebo bez problémů oblékáte nejrůznější výplody scénografické fantazie?

Já většinou říkám − a doufám, že to potvrdí všichni, co se mnou pracovali − dělej si co chceš. A většinou mi kostým pomůže. Když mám být stará tlustá služka, tak si nepřeju hrát v korzetu a podpatkách. Záleží na roli, a pokud se v tom dá hýbat, tak nic neřeším. Problém by byl ve chvíli, kdy bych měla tančit, dávat si nohu za hlavu a někdo by mi oblékl plátěnou minisukni, která není ani pružná. To bych se logicky ozvala.

Mohla byste mi na tu stejnou otázku odpovědět jako "blondýna na stojáka"?

Takže odpovídá "blondýna na stojáka": To je úplně debilní otázka, protože nejdůležitější je ve všem vypadat dobře, aby všechno bylo krásný, a to vím nejlíp já sama, protože jsem největší odbornice na módu, takže jednoznačně mě kostyméři mají rádi, protože jim vždycky dobře poradím!

Je pravda, že vás do pořadu Na Stojáka přihlásila maminka?

Moje mamka mě k tomu donutila, ale přihlášku vyplnil taťka, na internetu.

Na stránkách toho pořadu se píše, že "Stand up comedy čili sólové výstupy bavičů, specialita angloamerických barů, jsou snad nejkrutějším testem komiků..." Co to dělá s vámi?

Co to dělá se mnou? No se mnou to dělá to, že od rána zvracím a musím se napít vína, abych tam vylezla. Dám si téma a třeba mi něco běží v hlavě, ale připravené to nemám. Nechávám to na Pánu Bohu a momentální inspiraci, proto jsem tak vynervovaná. A je to opravdu nejtěžší věc, jakou jsem kdy v životě jako herečka dělala, a nic těžšího mě, myslím, nemůže potkat. Je to takový zvláštní sebedestruktivní adrenalinový sport.

Váš život je pořádně nabitý různými médii − divadlo, televize, film, rádio, jste vlastně multimediální osoba...

Já jsem multidebil, protože já si toho multi naberu a pak to multi nezvládám. Každé všední ráno vysílám na pražském rádiu Kiss, takže vstávám před šestou hodinou, vysílám do devíti, pak rychle běžím zkoušet do divadla, odpoledne mívám pracovní schůzky nebo se připravuju na moderování, které často trvá i do jedné do rána. Pokud hraju představení, tak se do postele dostanu UŽ v jedenáct! A takhle skoro každý den. Ale já jsem strašně vděčná Pánu Bohu, ale opravdu, jsem strašně vděčná za to, že mám práci a že se s ní můžu živit a že jí mám tolik, protože to je obrovské štěstí a neberu to jako samozřejmost.

A máte někdy aspoň trochu volného času? Abyste zpátky načerpala energii, odpočala si...

Když to jde, když je energie, když je člověk zdráv, tak chodíme s přítelem na několikakilometrové procházky. A když ne, tak prostě spím. Teď po Vánocích bylo volnější tempíčko, to jsem měla jenom rádio, ale od příštího týdne začínáme Na Fidlovačce zkoušet Hvězdy na vrbě. To je legendární představení HaDivadla a slibuju, že se tam pokusím mluvit jak doma, moravsky!

Právo

Proslavila se jako nepříliš inteligentní blondýna, která v nejúspěšnější reklamě loňského roku neumí otevřít jogurt. Při jejích krátkých komediálních skečích, kdy třeba lituje ubohé chalupáře, že se živí houbami, se publikum válí smíchy. Jenže postavy, kterou stvořila, se teď devětadvacetiletá herečka nemůže zbavit.

sobota 16. ledna 2010, 16:00

Proč sáhla zrovna po škatulce blondýny? „Byl to okamžitý nápad cestou na jeviště někdy před pěti lety. Řekla jsem si, že když jsem blond, tak to tak taky podám. Že klidně zvednu ten starý stereotyp, to otřepané klišé.“ Zafungovalo to. Jako naivní, nepříliš chytrá a jazykově omezená blondýna si získala příznivce pořadu Na stojáka, ve kterém jde o to, rozesmát publikum na živo během několika málo minut. Nabídky práce se časem jen hrnuly. Iva Pazderková moderuje, vystupuje v televizi a blondýny už začíná mít pomalu dost. „Je to jen jedna z mých rolí. Chtěla bych ukázat, že mám v zásobě i jiné,“ krčí rameny.

Zatím je však blondýnou a u jejích improvizovaných výstupů, které kolují na internetu, se baví desítky tisíc diváků. Vaří v nich kuřecí polévku (jen kdyby to kuře při vkládání do vařící vody tak nekřičelo), vážně vysvětluje, jak moc má ráda kocoury a nebo že rozhodně není žádná „blbka“.

„Když přicházím k mikrofonu, znám jen téma, o čem budu vyprávět. A k tomu pár myšlenek, které mi stejně, když spustím, z hlavy vyletí. Lítá mi toho v ní totiž strašně moc a většinou se dostanu úplně jinam, než si původně myslím.“

Masochistka ne, trémistka ano

I když se herectví věnuje už od dětství, nebýt blondýny, možná by i nadále v tichosti hrála v divadle a čekala na slávu. Kdo ví. V soukromí ale podobu s blondýnou nehledejte. Tam je docela jiná. „Jsem trémistka a neurotička. Před vystoupením si dám občas panáka, abych se uvolnila,“ říká. „Zdůrazňuju, že občas, aby z toho nebyl skandál!“

Hovoří plynně anglicky, působí energicky a samostatně. A improvizace, ta přece vyžaduje notnou dávku odvahy a sebedůvěry! „Spíš drzosti, ne?“ opáčí Iva. „Pro mě je vystoupení před diváky hlavně adrenalin. Víte, já jsem se sebou spokojená jen málokdy. Na svoje scénky se zpětně ani nedívám. Jednou jsem si je prohlédla s přítelem, abych viděla, co vlastně dělám. Stačilo, masochistka zase nejsem.“

Kromě scének z pořadu Na stojáka, které kolují po internetu, ji můžeme občas vidět také jako moderátorku. S Ester Kočičkovou loni uváděla nominační večer Českých lvů, nedávno zase bavila diváky v televizní silvestrovské show. S Ester Kočičkovou si porozuměla i v soukromí.

„Známe se z pořadu Na stojáka. Moc si jí vážím, je sečtělá, jemná a moudrá žena. A taky mě baví, jak vedle sebe vypadáme,“ naráží na výškový rozdíl a kontrast svých světlých a Esteřiných havraních vlasů. Obě herečky spojuje podobná sebeironie a utahování si z klasických představ o ženskosti.

Legrace jako lék na sebevědomí

Jak se vlastně stane z ženy komička? Vždyť ženy chtějí být většinou krásné a načančané. „Já vlastně nevím,“ odpovídá. „Možná je to způsob léčby ženského sebevědomí. Když už si myslím, že nejsem úplně největší krasavice na světě, a muži ke mně nemají ochranitelské sklony, nepíší mi básně a neskládají k nohám růže, tak si z toho dělám aspoň legraci.“

Mnoho času tráví v Divadle Na Fidlovačce. Tam ji můžeme vidět v inscenacích Motýli nebo Tři sestry, kde hraje Natašu. I když se kritici shodují, že skvěle, ona sama říká: „Občas hraju o zlatou tělku. To se tak říká mezi herci, když si myslí, že nehrají moc dobře,“ vysvětluje s úsměvem. Jejími nejváženějšími kritiky jsou rodiče. Od nich bere jak pochvalu, tak i případná upozornění, že by to mohlo být lepší. Maminka je diplomatka, pokud není úplně spokojená, říká: „Ono se to ještě vyhraje, ne?“ A tatínek, ten je přísnější a pěkně na rovinu pronese: „Tož poslouchej, tys nějak přehrávala, ne?“

Kdyby prý aspoň jednou slezla z jeviště a nenašla u sebe chybu nebo slabé místo, tak by si možná věřit začala. „Asi to nejde, člověk není dokonalý. Jenže já hraju a zároveň se pozoruju. Pane bože, říkám si často, to snad ne! Co to zase vyvádíš! Uklidňuje mě jen, že se to stává všem hercům.“

Být herečkou bylo její nejsilnější přání už od dětství. A hned vybalí další klišé: „Já totiž bez divadla nemůžu být,“ říká mírně pateticky. Co k takovému stavu vede? „To vznikne tak, že máte na základní škole kámošku, se kterou chcete být pořád a pořád, tak moc ji máte ráda. A ona chodí do dramaťáku. Tak se tam samozřejmě přihlásíte taky. Kámoška po půl roce odejde a vy tam zůstanete. A pak už máte život nalinkovaný.“

Ku-klux-klan a divnopáni

Jenže život Ivy Pazderkové byl nalinkovaný trochu křivolace. „Nestandardní situace přitahuju. Odmalička. To o mně je věta: ‚Ty snad nemůžeš mít nic normálně!‘ Zase klišé, že jo, ale u mě to zkrátka tak platí.“ Když bylo Ivě šestnáct, rodiče jí zaplatili roční studijní pobyt v Americe. „Měla jsem bydlet u mladé rodiny, ale na letišti mě přivítali důchodci, kteří, jak se ukázalo, byli v Ku-klux-klanu. A když jsem se přestěhovala, zase se tam objevili takoví brutální ‚divnopáni‘, přátelé těch kamarádek, u kterých jsem bydlela…

Když jsem se pak přistěhovala ke svému tehdejšímu příteli, byl bez práce a vypnuli nám vodu, elektřinu i plyn. Skončili jsme u jeho maminky v karavanu.“

Přezdívali jí Vichřice

Katastrofa? Ne pro Ivu Pazderkovou. „Kdy jindy by měl člověk zažít nepříjemné věci, když ne v době, kdy je mladý a plný síly?“ ptá se pobaveně. Tehdy se ocitla v situaci, kdy si nemohla legálně přivydělat, a tak v Americe zažila i hlad. Její komediantské vlohy ovšem nedokázaly potlačit ani krušné chvilky – v jednom zábavním baru vylezla na pódium a spustila o tom, jak holka z Evropy přijela do Ameriky. Po chvilce majitel baru rozsvítil červené světýlko, které naznačuje vystupujícímu, aby skončil. „Nestydím se za to, vždyť to ode mě bylo šílenství. Ani jsem neuměla pořádně anglicky. Prostě jsem se tehdy nechala vyhecovat.“

Na pobyt za oceánem však vzpomíná ráda. Zahrála si tam i divadlo. Královnu ve Sněhurce a pár dalších rolí. „Díky tomu jsem dnes dvojjazyčná bytost. A taky jsem si tam pěkně srovnala hodnoty!“ Získala dokonce možnost studovat na tamní univerzitě, ale nevyužila ji. Chtělo se jí domů.

Ačkoli měla z Ameriky hodnoty srovnané, po návratu se krátce léčila z depresí. Dnes už však na to pohlíží s nadhledem: „A víte, na co bych se asi léčila, kdybych si ty hodnoty nesrovnala? Beztak jsem si za ně mohla sama,“ dodává otevřeně.

Přiznává, že má za sebou dobrodružný život. Po studiích na brněnské JAMU si vzala o devatenáct let staršího herce Švandova divadla Luboše Veselého. Jenže ona se vrhla do Prahy a užívala si života ve velkoměstě. Dokonce jí tehdy přezdívali Vichřice. „Luboš zůstal v Brně. Mimochodem, ještě pořád se jmenuje Luboš Pazderka Veselý. Vzal si moje příjmení. Měli jsme se asi potkat a něco si předat, ale manželství každopádně nevydrželo. Ani to nestihla být Itálie. V každém případě jsme dnes dobří přátelé.“

Nyní už dva roky žije s Jiřím Rackem, hercem Divadla Na Fidlovačce, synem poloviny kdysi známé komediální dvojice Racek– Kupšovský.

Muži ztratili svou roli

Vlasy Ivy Pazderkové nejsou přirozeně blond. Tuhle barvu si dopřává sedm let a nedá na ni dopustit. „Mám pocit, že mi sluší a že mě zjemňuje. Na hlavě jsem už měla kde co. Vážně! Byla jsem duší anarchistka, takže jsem vyzkoušela i zelené proužky. A třeba v černé jsem působila přímo děsivě!“

A jestli používá blonďaté chování i v životě? „Snad jednou, kdysi dávno na celnici: ‚Jé pánové, mně chcíplo auto,‘“ předvádí s úsměvem. „Ale na partnera? Na toho by to neplatilo. Je z divadla, zná mě šest let, spolu jsme dva a půl. Ten by mi na to neskočil.“ A jak dnes, už vybouřená, zachází s ženskými zbraněmi?

„Muži se jim na jednu stranu smějí, na druhou je vyžadují. Nevědí přesně, co chtějí. Vyhovuje jim bezproblémová ozdoba, která nic neřeší. Ale zároveň chtějí mít i někoho, s kým si mohou popovídat. Někdy potřebují kus masa, jindy parťačku,“ zamýšlí se mladá herečka.

„Když je žena moc chytrá či silná, už to mužům bere jejich ego, jejich pocit bezpečí. Pro dnešní ženy je velmi těžké to vybalancovat. Splňovat požadavky silnější poloviny lidstva je v současném mužském světě nemožné.“ Podle Ivy Pazderkové jsou dnes muži spíš zmatení, protože jejich role se mění. „Že muž je lovec a stará se o rodinu, už zas tak moc neplatí. My už muže k lovení kořisti nepotřebujeme. Mamuta si ulovíme samy. Ženy svou roli našly, muži ztratili. Chtějí být rytíři, ale s tím si nevystačí. Proto možná ženy hrají nejrůznější hry. Aby mužům dopřály pocit, že jsou obdivováni.“

A jak je to v jejím vztahu, také předvádí obdiv? „Tam je to jednoduché, já svého partnera skutečně obdivuju. I když naše soužití není úplně klidné a harmonické. Jsme oba docela divoši.“ 

Možná ze mě bude fialová dáma

Přesto Iva ráda vaří, dokonce o sobě říká, že je vášnivá kuchařka. „Ale času je bohužel málo. Myslím, že umím výbornou svíčkovou, v tom si věřím,“směje se. Když však přijde řeč na domácí práce, zvážní. „Nemyslím si, že když dva lidi pracují stejně, že by domácí práce měla dělat jen žena. Proč? Protože se to tak vždy dělalo? To je nesmysl!“ rozohňuje se.

„Nerozumím tomu, proč mám prát jen já. A nežehlím. Když někdo potřebuje mít něco vyžehleného, ať si to vyžehlí. Musím ale zdůraznit, že mám skvělého přítele, když ho požádám, tak udělá cokoli. Ale je jako většina mužů vychovaný tak, že samotného ho to nenapadne. Možná že to tak mají muži geneticky zakódované.“

Iva má ohromnou vůli neustále na sobě pracovat. Ale občas se přistihne, že neřeší jen kariéru. Její o čtyři roky mladší sestra Věra už je maminka a Iva svou neteř miluje. „Biologické hodiny mi tikají dost hlasitě, takže uvidíme. Ale ještě nic neplánuji. Možná ještě do té doby změním image a místo

Petr Kožíšek

Proslavila se jako „blbá blondýna“. V pořadu Na stojáka na televizi HBO už čtyři roky baví lidi vtipnými scénkami o pohledné plavovlásce, které rozhodněnechybí sebevědomí, ale které se moc nedostává rozumu. Herečka Iva Pazderková (29) je předsedkyní SBKB – Strany blonďatých, krásných a bohatých, kterou sama založila. Ale do voleb se prý nechystá. Zatím...

Sledujete módu?

Listuju módními časopisy. Jsou tam hezké obrázky. Odpočinu si u nich. Ale mám z nich občas komplexy. Fotkami krásných žen vám je udělají a vzápětí vám v článku poradí, jak se jich zbavit.

Vy máte komplexy?

Mám problém s váhou. Dneska hraju ve hře Nerušit, prosím. Celou první polovinu představení jsem ve spodním prádle. Proto si dnes dávám pozor na to, kolik toho sním.

Viděl jsem vás na jevišti jen v tílku a podle mě jste hubená.

Nejsem, mám špeky! Přítel, mi někdy ukazuje, jak je na břiše taky tlustý, ale on tam má kůži. Na rozdíl ode mě. Hrozně žeru!

Kolik vážíte?

No dovolte!

Vy jste začala mluvit o váze.

Za poslední tři roky jsem zhubla sedmnáct kilo, ale pořád mám pocit, že jsem tlustá. A když něco zhubnu, tak zase vypadám jako šarpej. Měla bych cvičit, ale to bolí. A nemám na to čas.

Byla jste bavič už ve škole?

Ani ne. Ale ve dvanácti jsem šla na osmileté gymnázium a začaly se ve mně bouřit hormony. A když jsme pak probírali maturitní otázky, vzala jsem si šátek přes obličej a začala jsem dělat beduína. Další hodinu mě učitel vyvolal, uměla jsem na jedna, ale dostala jsem trojku. Prý za toho beduína. Taková nespravedlnost!

Rodiče si s vámi v pubertě asi užili.

Hodně. Ale neřezali mě, jen párkrát jsem dostala facku.

Za co?

Třeba když rodiče zjistili, že jsem jim lhala. Ten den si pamatuju, jako by to bylo dneska. Bylo mi čerstvých devatenáct a dostala jsem za to, že jsem z nich tři měsíce dělala blbce. Tvrdila jsem jim, že jsem si dala přihlášku na JAMU i na DAMU. Ale na tu druhou školu jsem se vykašlala.

Tolik jste si věřila?

To sotva. Byla jsem líná.

Jak se to provalilo?

Tátovi bylo divné, že talentovky na JAMU už byly a na DAMU pořád nic, tak tam zavolal, jestli na mě nezapomněli. A oni mu řekli, že o mně nikdy neslyšeli. Byla jsem lempl a fracek. Starala jsem se tak akorát o to, kam zajdu na pařbu nebo na jakou barvu si obarvím hlavu. Jednou vyhrála černá, pak nějaké pruhy. Chtěla jsem ukázat celému světu, jak jsem svobodná.

Co tomu říkali rodiče?

Občas nebyli nadšení. Když jsme šli ven, táta někdy říkal: „Běž přede mnou pět metrů a dělej, že k sobě nepatříme.“ Byla jsem v koženém sáčku ze sekáče, v úzkých džínách a v kanadách. Přitom mi je sám koupil! Udělal to pro mě, i když věděl, že nás za to maminka nepochválí.

Letěly z domu?

Ne, maminka se jen potřebovala vykřičet z toho šoku. Trochu řešila, že její dcera v těch kanadách vypadá jako houmlesák. To dnes mladí asi nepochopí, ale tenkrát bylo šest let po revoluci... Dneska můžete mít propíchanou hlavu skrz naskrz a nikdo si toho nevšimne.

Co vám řekli na tetování?

To bylo taky překvápko! Přijela jsem jako sedmnáctiletá z Ameriky, kam jsem se jela otrkat. A představte si, já, veliká drsňačka, jsem si tam nechala od rodičů poslat na Vánoce kazetu s lidovými písničkami. Do té doby jsem je nenáviděla. Plakala jsem u toho.

A pak jste přistála na letišti...

A mezi prsy jsem měla vytetovaný křížek – ten jsem tam dostala od kamaráda tatéra k narozeninám. A bylo haló. Ale aby to nevyznělo, že jsou rodiče staromódní! Tohle léto s nimi já a můj přítel jedeme na Balt. Na dobrodružnou plavbu na katamaránu. Rodiče se ničeho nebojí, jsou pro každou špatnost, rádi paří. Když se na Fidlovačce zapíjí premiéra nebo derniéra, Pazderkovi vydrží nejdéle. Táta donese slivovici, pálíme naše trnky ze zahrady v Uherském Hradišti.

Ale zamluvili jsme to tetování…

Pro ně tetování bylo něco, co mají jen vězni. Po návratu z Ameriky jsem to nějakou dobu zdatně skrývala, prozradila jsem se až jednou v létě. Tatínek se zeptal: „Co to tam máš? To je tetování?“ Řekla jsem, že to je jen dočasné.

Zase jste lhala.

Byla to milosrdná lež. Za pět let se tatínek zeptal, proč to pořád nemizí... Ale tenkrát po tom návratu z Ameriky si maminka jako první všimla toho, že mám v nose náušnici. Říkala mi: „Schovej to, ať to taťka nevidí.“ Sundala jsem to, ale stejně jsem to nezachránila. Za chvíli dorazil tatínek a trochu řešil, že jsem zhubla. Zvedl mi triko, jako že se podíváme na břicho, no a v pupku jsem měla další náušnici. Přijela jsem propíchaná a potetovaná.

Nevadí vám ta náušnice při smrkání?

Moc nesmrkám, ale naučíte se i s ní. Nebo ji vyndáte. Ale dneska jsem si tu náušnici doma zapomněla a jsem z toho nervózní. Na divadle ji většinou nenosím.

Při představení Tři sestry jsem zahlédl vaše tetování na zádech…

To jsem si nechala dělat před rokem – byl to dlouho můj sen. Když jsem se rodičům svěřovala, začala jsem zeširoka, jako že jsem už dospělá žena, že je nechci vyděsit… Zeptali se mě, jestli jsem těhotná. Následovala otázka, jestli nejsem nemocná. Pak jsem jim ukázala nové tetování a oba řekli, že se jim líbí. Máma se jen zeptala, jestli to byl dobrý salon, abych nechytla nějakou chorobu. Bála jsem se zbytečně – jsou už připraveni na všechno.

Na divadle to neřešili?

Mám to na místech, která většinou nejsou vidět. Jinak se to maskuje, pokud to není moderní hra, kde to nevadí. Při Třech sestrách dokonce výtvarnice říkala: „Uděláme výstřih, aby to tetování bylo vidět. Nataša přišla z vesnice a to naše pojetí Čechova není až tak dobové.“ Ale když to viděla na jevišti, tak prohlásila: „To je moc, musíme to maskovat.“

Neslyšela jste, jak to při Třech sest-rách v hledišti zahučelo? Tetování vám vykouklo i přes pudr. Nějakou dámu jste tím vyděsila.

Občas to trochu zahučí, ale pak je to v klidu. To je stejné, jako když přijdu na jeviště ve spodním prádle a v podvazkách. Po dvou minutách si lidi zvyknou.

Co vás na tom tetování baví? Bolest?

Je to rituál a ta bolest mě svým způsobem očišťuje. Záda jsou citlivé místo a já jsem ani jednou nezatnula pěsti. Bolest si v klidu uvolněně prožiju. Navíc to má pro mě určitou symboliku. Vepředu mám egyptský kříž života, klíč k Nilu, symbol harmonie. A na zádech hieroglyf zvaný Horovy oči se symbolem krásy a dokonalosti. Je to ochranné znamení. Ten symbol říká: „Vidím tvou krásu.“ Kdyby na mě někdo chtěl zaútočit zezadu, tak ho to zarazí. Přečte si totiž, že je dobrý člověk. Už mám vyhlédnutý další znak z egyptské mytologie. Je to trochu závislost. Myslím, že jsem byla v minulém životě Egypťanka.

Jak se to projevuje?

Tak, že jsem ještě nebyla v Egyptě. (směje se)

Co vás na něm fascinuje?

Vše... Mám být upřímá? Otroctví. (má záchvat smíchu).

Byla byste otrokyně nebo otrokářka?

Vyhovovala by mi pozice kněžky. Ty otroky tehdy ani moc netýraly. Ale i kdyby, při Třech sestrách mě sešvihají páskem a mně to nevadí. Náš ředitel Tomáš Töpfer se mi směje, že se mi to líbí. Na Nataše se mi líbí i to, že není zbytečně přecitlivělá. Na rozdíl ode mě. Je příjemné být aspoň na jevišti trochu svině.

Jste přecitlivělá?

Jsem hysterka. Třeba když čekám na poště. Chci poslat balík tam u nás ve Stodůlkách, takže si vyzvednu pořadové číslo. Přede mnou jsou dva lidi s balíky, ale k té přepážce chodí desítky lidí bez balíku, kteří přišli až po mně, a já tam takhle čekám hodinu. To je přece absurdní!

Co v takových chvílích děláte?

Začnu nervózně hýbat hlavou a rukama, ostentativně vzdychat a chystám se, že půjdu za vedoucím. Připravuju si, co všechno mu řeknu, že mi nedochází do schránky ani doručenky, že je tam bordel! A pak na mě přijde řada, takže se na chvíli uklidním, ale pak to většinou odnese můj přítel. Přijdu do auta a začnu řvát, jaká je to hrůza.

Nebo oprava bot. Co oni dokážou? Koupila jsem si kozačky. Měly hladkou podrážku, takže jsem je chtěla podrazit vzorkem. Chtěla jsem tu nejtenčí podrážku, ještě jsme si ji ukazovali. A pak tam přijdu a dostala jsem toto. (ukazuje na boty) Dal mi tam tu nejtlustší, že prý mi to dýl vydrží. Říkala jsem: „Jste normální?“ Ale zaplatila jsem a odešla. V autě jsem pak plakala, že mi zničili boty.

A přítel se vás nezastane?

Ten naopak řekne: „Kvůli takové hovadině se rozčiluješ?“ Pak brečím, že mě nechápe. A on se ptá, proč hysterčím. A já, že kvůli němu, a už se hádáme. On má dobře posazený hlas, takže ty naše konflikty jsou dost hlasité. Potřebuju mít tu chvilku vzteku. Pak jsem jako mílius... Dojímám se a ráda pláču. Třeba při derniérách her, které mám ráda. Třeba teď nedávno ve hře Motýli – ze začátku jsem nemohla ani mluvit. Kamarádka to pojmenovala přesně, řekla, že derniéra je vlastně totéž co rozchod. Ten okamžik je těžký. Víte, že každou větu říkáte naposledy. Ale tenhle rozchod si odbudete za jeden či dva večery a pak se zkouší dál. Ve vztazích je to horší.

Jaké to je – žít s hercem? Váš bývalý manžel je také herec.

Je to asi nevyhnutelnost, skoro pořád jsem v divadle. S Jirkou jsme kdysi hráli milence v Poprasku na laguně, ale to jsme spolu ještě nebyli. Teď se zase potkáme na jevišti. Účty si tam určitě vyřizovat nebudeme. Nemáme s tím problém, umíme to rozlišovat. Když jsme v divadle, nikdo by nepoznal, že spolu žijeme. Někdy se moc nevidíme, ale má to výhodu, že jsme oba herci. Nemusím mu vysvětlovat, proč jsem se zdržela po představení, že se protáhla zkouška, že se s někým na jevišti líbám, že se po premiéře paří. Máme toho společného docela dost.

Kdy půjde do voleb vaše strana blondýn?

Na internetové stránky mi přišlo už víc než 900 hlasů. Ale do politiky vstoupím, až bude úplně nejhůř. Moje Strana blonďatých, krásných a bohatých je takový blanický rytíř české politiky. Po téhle kariéře neprahnu. Už jednou jsem dostala lahví. V Plzni jsem coby „blbá blondýna“ dělala scénku o komunistech – ironizovala jsem, že se vrátili a že je to super. Šup a přistála na mne láhev.

Hodila byste si vajíčkem na politiky?

Tohle házení je způsob agrese, nemůžu s tím souhlasit, ale je pro mě těžké tomu nefandit. Dělnická i komunistická strana měly být zakázané. Komunisti pradědečkovi zabavili továrnu na příbory ve Vyškově, zavřeli ho, šel do uranových dolů a tam umřel. Bratr mého druhého dědečka musel emigrovat do Norska a dědečka za to vyhodili semestr před ukončením vysoké školy. Druhý den už šel k lopatě. To jen tak ve zkratce. Mám hodně důvodů nemít je ráda. Ten skeč o komunistech budu hrát teď pořád…

Jak by reagovala blondýna, kdyby na mítinku dostala vejcem?

Asi by poděkovala, protože jak známo, vaječné žloutky jsou ideální regenerační maskou na obličej i na vlasy. Možná by se urazila, že si lidi myslí, že má špatnou pleť. Ale za chvíli by byla zase v pohodě. Ona je sebejistá. Na rozdíl ode mě.

Sedm

Role hloupé blondýny v pořadu Na stojáka a hlavně reklama na jogurt udělaly z IVY PAZDERKOVÉ (29) hvězdu. Její život je však mnohem pestřejší a složitější než uvedené postavy.

Narodila jste se v Uherském Hradišti. To jste musela docela brzy přičichnout k vínu.

Taky ke slivovici. Ale nejdřív jsem konzumovala pivo. Děda mi někdy dával ochutnat u oběda na dno skleničky pivo, které sám pil. Tatínek v Brně pěstuje na takové mikrovinici vlastní révu a občas pár litrů vyrobí. Ale musím upřesnit, že v Hradišti jsem se jen narodila. Měla jsem tam babičku a dědečka, ke kterým jsme z Brna víkend co víkend jezdívali.

Byla jste dítě ulice, nebo jste způsobně navštěvovala kroužky?

Naši mě nikdy do ničeho nenutili, to bylo na nich úžasné. Rodiče si utrhovali od úst, abychom s mladší sestrou o nic nepřišly. Chodila jsem na výtvarku, na zpěv, do Kantilény, na džudo, klavír, do dramatického kroužku.

Říkáte - utrhovali si od úst. To jste na tom byli tak špatně?

Tatínek byl vyučený umělecký pasíř, maminka napoprvé nedostudovala vysokou školu, protože jsem se narodila já. Pracovala v botanické zahradě, taky v účtárně. Na rozhazování určitě nebylo. Vybavuji si moment, kdy jsme čekali v samoobsluze u pokladny a já chtěla nějakou sladkost, snad za korunu padesát nebo za dvě koruny, a maminka říkala: Víš, Ivuško, já ti to teď koupit nemůžu. A měla v očích slzy. Ale i když jsem neměla barbínky, měly jsme se sestrou super dětství.

Kolik máte sourozenců?

O čtyři roky mladší sestru Věru a z tatínkova prvního manželství sestru a bratra. S těmi jsem se ale moc nevídala, odjeli se svou maminkou do Ameriky. Sestra se po revoluci vrátila, dnes žije tady, bratr tam zůstal.

Koho jste si v pubertě vylepovala v pokoji na stěny?

Jako hodně malá jsem obdivovala Pavla Horňáka, v rané pubertě ho vystřídal nyní nebožtík Michael Jackson.

Setkala jste se někdy se svými idoly?

Na pražském Jacksonově koncertu jsem bohužel nebyla a Pavla Horňáka jsem už jako zpěváka v pozdějším věku nezažila. Ale teď se setkávám se svými hereckými idoly téměř denně při práci.

Je brněnské divadelní prostředí, kde jste nějakou dobu hrála, odlišné od pražského?

Je menší, všichni se znají. Vztahy jsou intenzivnější a bohémštější. Praha je uspěchanější, jeden na druhého má méně času.

Měla jste období, kdy bylo málo práce a musela jste přemýšlet o každé koruně?

Bývalo mi ouzko. První dva tři roky v Praze byly krušné. V divadle Na Fidlovačce jsem hrála jen ve dvou představeních, kšefty kolem žádné. Bylo to špatné, hlavně se sebevědomím. Chtěla jsem pracovat, ale kromě Fidlovačky mě nikde jinde nechtěli. A já bohužel nezvládám nabízet se.

Jenže to je podstata herecké profese.

Já měla obrovské štěstí, že jsem se vůbec dostala do Prahy. Všiml si mě umělecký šéf Fidlovačky Juraj Deák. Jinak bych asi byla dodnes v Brně.

Kdy přišel zlom?

S pořadem Na stojáka. Ale zase mě nejdřív přemluvila maminka a tatínek na internetu vyplnil přihlášku. Předvedla jsem etudu se šátkem a režisér Zdeněk Tyc mi druhý den volal, že to bylo hrozné, ale že by ze mě mohlo něco být, ať přijdu ještě na jeden konkurs. Měla jsem za sebou špatnej den a rozhodla jsem se, že budu vyprávět o tom, co se mi stalo. Cestou na pódium mě napadlo, že to povím jako blbá blondýna, když už jsem ta blondýna.

Nemáte strach, že umřete jako blbá blondýna?

Záleží jen na mně, jak se budu chovat k blbé blondýně. Stát se mi to může, ale myslím, že dokážu lidi přesvědčit, že umím hrát i jiné věci. Na druhou stranu, blondýna je moje a není to žádná ostuda. Pomohla mi k další práci a upozornila na mou osobu. Reklama splnila účel. Zákazníci si zapamatovali produkt a potažmo i Ivu Pazderkovou.

V rozhovorech zmiňujete svůj americký pobyt. Mě zaujalo, že jste se za oceán vydala v šestnácti letech. To je docela odvaha, ne?

Je to lepší varianta než ve dvaceti. Jste adaptabilnější a naštěstí nedokážete dohlédnout, jaké může mít vaše jednání důsledky. Čím jste mladší, tím líp vám leze do hlavy cizí jazyk. Mně šla ve škole angličtina, ale v Americe jsem první týdny nerozuměla jim a oni mně. Tady se učíme britskou angličtinu, ale jižanský akcent v Mississippi... To bylo proplakaných nocí! Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem telefonovala našim a nemohla si vzpomenout, jak se to řekne česky. Tam jsem taky zjistila, že většinu překážek v životě si děláme sami. Jen si myslíme, že něco nedokážeme.

Měli Vás ve státech za exota z východní Evropy?

V první rodině mi hned šli ukázat a vysvětlit, jak funguje splachovací záchod. Moji vrstevníci měli pojem o Československu, Havlovi, Praze, o hokeji. Někteří provokovali otázkami, třeba jaké je počasí v Rusku. U nás často narážím na názor, že Američané jsou blbí. S tím zásadně nesouhlasím. Soudit je podle toho, že moc nevědí o nás a o Evropě, je zavádějící. Já bych v této chvíli nebyla schopna vyjmenovat všechny státy Evropské unie a jejich metropole. Oni mají dvaapadesát států, znají i jejich hlavní města.

Setkala jste se v Mississippi s rasismem?

Ten je zakořeněn velmi silně. Bílí pohrdají černými, černí bílými. Víc se to týká starších lidí. Z první rodiny jsem například musela odejít poté, co mi telefonovala moje černá kamarádka. Paní domu řekla, že se buď přestanu kamarádit s negrama, nebo ať si najdu jiné bydlení. Zvolila jsem variantu dvě. Oni byli velice aktivní členové Ku−klux−klanu. Politicky rasismus neexistuje, ale fakticky ano.

A pozorovala jste rozdíly mezi Severem a Jihem?

Když jsem na severu řekla, kde žiju, jen zvedli obočí − redneck state? Červený krk, jak se hanlivě říká zemědělcům. Na jihu lidé pracovali na polích, a jak byli neustále skloněni, slunce jim spalovalo krky.

Máte nějaké veselé příhody z amerického pobytu?

Těsně před Vánocemi se ochladilo a začalo sněžit. To si pamatovaly jen starší generace. Byla jsem zrovna ve čtvrti, kde žila vyšší vrstva. Lidé, děti i dospělí, vybíhali z domů, otvírali pusy a chytali do nich vločky.

Máte dva měsíce volna. Co dělají herci o prázdninách?

Párkrát jsem pracovala u táty v jeho malé kovofirmě jako dělnice, v Praze na letišti jsem prodávala v bufetu, nebo jsem dělala barmanku.

Někteří Vaši kolegové by to považovali za nedůstojné pro umělce.

Pracovat není pod důstojnost nikdy. Když jsem prodávala na letišti guláš svým kolegům, kteří odlétali na dovolenou, byl to zvláštní pocit. Lhala bych, kdybych řekla, že mi někdy nebylo žinantní, když ke mně ve frontě dojde někdo, s kým hraju na jevišti. Na druhou stranu jsem mohla uplatnit jazykové znalosti a povídat si s cizinci. Poznáte různé osudy, různé národnosti, což je k nezaplacení.

týdeník Televize

Divadelní fajnšmekři ji mohou znát z pražské Fidlovačky nebo i ze scén brněnských, televizní diváci zase obdivují její chytře nechytré kreace v komediální show Na stojáka. Sama o sobě pak říká, že je úplně normální herečka, typově spíš zlá mrcha. Ve skutečnosti je tomu naopak.

Na fotografiích i v řadě svých divadelních rolí může působit přísným dojmem a její dosud nejznámější figura (však víte) nevyvolává představy hluboké inteligence. V reálu je ovšem člověkem sečtělým, světaznalým, a především velmi milým. Fotografování i rozhovor absolvovala s otravou jídlem, ale rozhodně byste to na ní nepoznali. Navzdory (nebo díky?) horečkám nad osmatřicet byla jako sluníčko.

Vyrůstala jste v rodném Uherském Hradišti, nebo už v Brně?

V Brně, i když v Hradišti taky docela dost, protože jsem tam u prarodičů z maminčiny strany trávila všechny prázdniny a téměř každý víkend. Byla tam obrovská zahrada, zvířata... Strávila jsem tam nejkrásnější momenty dětství. Jedli jsme všechno, co jsme našli v zahradě, s babičkou jsme chodili na zmrzlinu, v neděli do kostela na mši...

A jak bylo v Brně?

Taky krásně. S kamarádkou jsme trávívaly odpoledne − většinou když bylo hezky − na Kraví hoře, u koníčků. Před Kraví horou jsou stáje, tam jsme se chodily dívat a v podstatě jsme ten čas prožily na stromech, na loukách...

Takže jste takový přírodní člověk.

No, nevypadám na to, ale přírodu mám velmi ráda. Vlastně jsem venkovské děvče, i když jsem v Brně bydlela téměř v centru.

Prý máte moc ráda kočky...

Ty miluju. Mám dvě, Šklíbu a Blešku. Vždycky jsme měli kočku. U babičky pořád, u našich Růženu, pěknou sketu. Ale když jsem odjela do Ameriky, tak se u rodičů a sestry objevila těžká alergie, a když jsem se vrátila, Růžena už byla u jedné hodné paní. Ale miluju je, přestože mě ničí. Ničí mi byt, ničí mi nábytek... Teď jsme si s přítelem koupili novou sedačku − koženkovou, protože nemám ráda mrtvolky − a do dvou dnů byla upravená.

Kdy vás poprvé nějakým způsobem napadlo, že byste se chtěla věnovat herectví?

Já vůbec nevím. Freud by jistě odhalil, že když mi byly asi čtyři roky, pořád jsem poslouchala geniální desku Macha a Šebestové v podání Petra Nárožného a uměla jsem ji nazpaměť. Když přišla návštěva, naši vždycky řekli: "Ukaž Macha a Šebestovou!" a já ukazovala. Myslím, že tam všechno vzniklo. Zjistila jsem, že mě dospělí lidé poslouchají a baví je to. Později, když mi bylo devět, kamarádka chodila do dramaťáku a já chtěla dělat všechno co ona, tak jsem šla taky. Kamarádka asi po dvou měsících skončila, já už zůstala.

Co vás tam učili?

Dělali jsme různé etudy, učili se básničky... První naše představení bylo Zvířátka a Petrovští. Hrála jsem kozla. A potom, protože Blaženka Faltusová, která nás vedla, byla asi věřící, přišly na řadu Pašijové hry. Takže mojí první hlavní rolí byl Ježíš. (smích)

A tímhle směrem už jste se vyloženě ubírala, nebo jste to brala jako koníčka?

Chodila jsem ještě do Kantilény zpívat, na výtvarku, v první a druhé třídě do juda. Dělala jsem spoustu věcí, ale faktem je, že to bylo celkem jasné. Nejvíc mě bavilo předvádět se. Nešlo o nějaké fatální životní rozhodnutí, prostě to tak vyplynulo.

Pak jste uprostřed puberty odešla do Ameriky...

Rodiče mi dali nabídku, že existují výměnné pobyty. Moje sestřenice tam byly a byla to pro ně dobrá zkušenost, tak mi naši navrhli, jestli bych nechtěla jet taky. A já proto, že jsem od dvanácti milovala Michaela Jacksona − až do čtrnácti − a Amerika byla tehdy můj sen, jsem se rozhodla jet.

Kde jste skončila?

Žila jsem v malinkatém městečku Meridian ve státě Mississippi. Studovala jsem střední školu, udělala jsem i konkurz do tamějšího divadla. Tak jsem hrála... a prožívala všechny možné strasti.

Jaké?

Neustálé stěhování, v domácnostech švábi, konflikt s první rodinou, která patřila ke Ku−klux−klanu a já se kamarádila s Afroameričany. Vesměs drobnosti, ale když jste v šestnácti v cizí zemi, docela vás to vyděsí. Hlad jsem tam měla, opravdovský. Ale byl to jeden z nejkrásnějších roků mého života.

Měli taková ta pyžama, nebo byli jenom rasisti?

Skříně jsem jim neprohledávala. Celý problém vznikl, když mi svým nepřeslechnutelným akcentem volala moje černá kamarádka. Já zrovna nebyla doma. Po mém příchodu mi moje náhradní maminka řekla, že jestli budu kamarádit s negrama, vyhodí mě. Řekla jsem, že kamarádit budu, a musela jsem si hledat jiné bydlení.

Rasismus je tam dodnes všudypřítomný, nebo šlo jen o špatně vybranou rodinu?

Ne, ne. Jak jsem se stýkala i s přáteli oné rodiny, bylo jasné, že je tam rasismus velmi hluboko, a to z obou stran. A Ku−klux−klan je stále aktivní, mají svoje srazy... Členům je většinou minimálně padesát, ale obecně je to docela nepříjemná komunita lidí. Nadlidí. A přitom to jsou tak hodní dědečkové a babičky, pořád se usmívají, jsou velmi milí... akorát jim pořád kazí život negři.

Jak se vám při té bariéře vůbec podařilo získat černošské kamarády?

Já jsem je donutila, aby se se mnou kamarádili. Ono na úplném Jihu opravdu není zvykem, že se bílí a černí navzájem kamarádí. Ale já, šestnáctiletá holka z Evropy, jsem za všemi přišla, podávala jim ruku a představovala se a byla jsem nejspíš natolik bezprostřední, že jim nezbylo nic jiného, než aby mě velmi hezky přijali mezi sebe.

Na holku "odkudsi z východní Evropy" tam nekoukali divně?

Divně ne. Byla jsem téměř exotická, protože jsem neměla nadváhu... a tedy, doporučuju všem ženám, které mají nějaké komplexy, si tam zajet. Tam se i standardní česká baculka bude cítit jako topmodelka. Každopádně se mi na Američanech hrozně líbilo, jak se zajímali. Ptali se, odkud jsem, jaké to u nás je, jakou tu máme situaci. Spousta z nich nás neuměla přesně zařadit, věděli jen, že existuje Evropa. Což jim rozhodně nezazlívám. Pořád říkám: Všichni považujeme Američany za blbce, protože nevědí, kde je Česká republika a jaké má hlavní město... Ale oni si svých dvaapadesát států včetně hlavních měst vyjmenují. Já všechny státy Evropské unie nevyjmenuju. Natožpak třeba Afriky nebo Asie. Někteří si mě ale dobírali. Třeba jeden kamarád se mě pořád, celý rok, ptal, jaké je počasí v Rusku.

Co jste mu na to říkala?

No, pravdu. Že je tam hrozná zima. Ale jinak se na mě nikdo divně nedíval... Vlastně moje první maminka, ta kukluxklanová, měla neuvěřitelný zlozvyk. Pořád si u televize vyndávala a nandavala umělé zuby. Furt klapala, to bylo příšerný. A ta mi tehdy ukazovala splachovací záchod, i když to byl evidentní naschvál, protože se u toho tak šibalsky usmívala. Tak jsem se usmála taky a řekla, že moc děkuju.

Co vám ten pobyt z dnešního hlediska dal?

Naprosto bez debat je, že právě díky problémům a životu v nižší sociální vrstvě −jazyk. Po letech samozřejmě zapomínám slovíčka, ale nedělá mi sebemenší problém přejít z češtiny do angličtiny. Nevidím v tom rozdíl. Jen jsem velmi omezená tím, že ovládám právě jen tuhle jednu řeč. Osm let jsem se učila němčinu, ale kvůli tomu, že k ní mám vrozenou averzi a na rozdíl od angličtiny na ni nestačí hudební sluch, moc neumím. Teď jsme byli na dovolené na Baltu a jeli na jachtě Německo, Dánsko, Švédsko. V Německu jsem se odhodlala, že si to neulehčím a opravdu budu mluvit německy. To byla potupa! Kdybych používala angličtinu, v pohodě se domluvím, ale německy jsem mluvila stylem: "Já být hlad. Koupit to a to." Hrozně ponižující. Rozhodla jsem se, že takhle omezená nezůstanu a aspoň tu prokletou němčinu si zkusím vzít za svou. Ale já vám neodpověděla na otázku, jsem hrozně ukecaná. Takže co jsem si odnesla? Kromě jazyka především vědomí, že dokážu zvládnout krizové situace. A taky se mi tehdy, v těch šestnácti, trošku líp poskládaly životní hodnoty. Dokážu si vážit věcí, které rozmazlený evropský spratek často považuje za samozřejmé. Třeba jak úžasné je, když máte co jíst, kde spát. A zjistila jsem tam, že jsem vlastenec. Tehdy jsem samozřejmě poslouchala spíš tvrdší hudbu, ale jako velká rebelka jsem si nechala od rodičů poslat slovácké lidové písně. Dokázala bych tam prožít spoustu let, ale umřít chci doma.

Tak poskočme domů. Chvíli poté jste šla v Brně na JAMU. Jak se vám tam líbilo?

Na to se mě ještě nikdo nezeptal...

Nebojte, klišé přijdou s blondýnou...

Na to budu odpovídat "no comment". Na JAMU se mi líbilo, byli jsme skvělý ročník, výborná parta. Zlaté roky studentské, z velké části propařené, samozřejmě.

A samotné profesní začátky?

Už na JAMU jsem hostovala v Mahenově činohře, na Provázku, v divadle Sedm a půl i v HaDivadle. Po škole mi umělecký šéf Juraj Deák nabídl roli v Divadle Na Fidlovačce, tak jsem se jako mladá, ambiciózní herečka rozhodla jet do Prahy. A jsem za Fidlovačku hrozně vděčná, ten rozptyl žánrů, které si člověk vyzkouší, je hodně široký. Je to divadlo, kam se nechodí pozdě na zkoušky a stále tam funguje určitý entuziasmus. Možná je to dáno i tím, že u nich nejsme v angažmá, pracujeme na smlouvy na jednotlivá představení. Jsem tam moc spokojená.

Divák, který vás zná třeba z reklamy na jogurt, vlastně netuší, kolik máte za sebou klasiky, a nejen na Fidlovačce...

Teď děláme Tři sestry, mou velkou lásku. Což je další hezká věc na Fidlovačce, že když u nich jdete na Tři sestry, uvidíte Čechova, tak jak to napsal. Někteří divadelní režiséři asi mají pocit, že když inscenují klasika, není dost dobrý, a snaží se ho − někdy výborně, ale někdy dost drasticky −změnit. Já pak nevidím důvod, proč to dělají. Nerozumím tomu.

Možná mají pocit, že už to lidi viděli stokrát, tak se snaží najít originální pohled.

A ono je teď vlastně už originální, když se to udělá úplně normálně.

Která herecká poloha je vám nejbližší?

Jsem úplně normální herečka, takže jsou mi blízké hodně rozervané, dramatické role, případně svině. V podstatě jsem většinou hrála záporné postavy. Jsem typově spíš mrcha, zlá paní, hysterka. Obecně pro mě byly vždycky jednodušší tragédie než komedie. Já mám třeba herecký nešvar, že když má být něco vtipné, hned se snažím vtipně hrát. Člověk musí mít na paměti, že vtip vychází ze situace, která se ale musí hrát naprosto vážně. A zásadní je samozřejmě načasování neboli tajming − protože říkáme věci jako fídbek a brejnstorming...

To už je taková jazyková fíčura. (z anglického feature = vlastnost − pozn. red.)

Fuj, teď se mi fakt zvedl kufr! To jsem ještě neslyšela, to je opravdu nechutné! (smích)

To říkají moji kamarádi programátoři.

Prasata! Promiňte. To si musím zapamatovat, to vykradu. Už se blížíme, co...? (smích)

Pojďme na ni. Jak se narodila blondýna a jak ji vlastně tvoříte?

Tak. Zhruba před čtyřmi a půl až pěti lety vytvořil kanál HBO formát Na stojáka. Funguje podle amerického mustru stand−up komedie, která tam má dlouhou tradici. Člověk stojí před mikrofonem a má za úkol bavit lidi. Natočili pár dílů a pak vyhlásili konkurzy. Maminka mi pořád říkala: "Přihlas se tam, přihlas se tam, přihlas se tam." Já dlouho odporovala, ale nakonec jsem souhlasila. Tatínek za mě na internetu vyplnil papíry a já jsem na prvním konkurzu předvedla strašně trapnou scénku se šátkem. Druhý den mi volal režisér Zdeněk Tyc a řekl, že to bylo příšerné, ale líbí se mu moje energie. Na dalším konkurzu jsem pořád nevěděla, co dělat, a tak jsem se rozhodla, že budu popisovat, co se mi ten den stalo. A cestou na pódium mi bleskla hlavou banální myšlenka, že to řeknu jako takový ten známý prototyp blbé blondýny. Kreaci jsem zopakovala na generálce a na natáčení, kde jsem za to vyhrála cenu. A pak už jsem točila pravidelně. Tak takhle vznikla. Tvořím ji tak, že přemýšlím, o čem budu mluvit, mám třeba půl roku do dalšího natáčení a napadne mě spousta věcí, které okamžitě zapomenu. Pak si ale něco ujasnit musím, v hlavě mi hystericky běží, jak to podám, pak si dám sklenku vína, abych jako trémistka odbourala tu největší blokádu, párkrát se pozvracím a jdu na jeviště. Tam to buď vyjde, nebo ne. Mám zásadu, že věci neopakuju − i když nějaký ten vtip samozřejmě zrecyklujete, to je normální − a snažím se improvizovat. Jediné, co budu dělat pořád, až do voleb, je scénka o komunistech, kterou jsem teď předvedla o Sázava Festu.

A co filmy? Zatím se objevujete spíš "tu a tam".

Tu a tam a málo. To víte, že bych chtěla, a moc. Mám štěstí, že jsem zatím hrála alespoň malé roličky. Moc mě to baví a čekám. Otázka je, jestli bych velkou zvládla, ale to už musí posoudit režisér.

Co vás baví? Co čtete, na co koukáte...?

Pořád dokola čtu Neználka... ideologie v kostce. Čtu od tří let, byla jsem velmi, velmi rychlé dítě. Taky odebírám Čtyřlístek. Teď čtu třeba dva díly sebraných Nabokovových povídek. Já jsem na ty Rusy. (smích) Z osminy jsem Sibiřanka, tak to na mě sedí. A je to proti určitému režimu, což taky pasuje. Pak třeba Haruki Murakamiho, přítel mě naučil zamilovat se do Sapkowského. Asi mám ten rozptyl dost velký. Poslouchám téměř všechno, teď jsem si samozřejmě osvěžila Michaela Jacksona a zjistila, že opravdu byl génius.

Co televize?

Mým nejoblíbenějším kanálem je Paprika: kdo zná, pochopí. Na to dokážu soustředěně koukat několik hodin, (smích, pak zvážní) Chci nechat zavřít vedení České televize, protože vymlouvat se ve veřejnoprávní televizi − kterou platíme my − na konkurenční boj je výsměch. Pročež je pro mě výsměch vysílat dobré filmy hned po fotbale a hokeji na "jiném prostoru" a dávat je třeba od půl jedenácté v noci. Jako koncesionáře mě to uráží. A pak mám doma hroznou kupu DVD, která jsem koupila s tím, že se na ně podívám, až budu mít čas. Je jich asi sto. (smích) Ráda bych si zahrála v japonském filmu, teď jsem viděla dva − pozdě v noci, hádejte kde − které se vyznačovaly takovou zvláštní křehkostí a neuvěřitelnými obrazy.

Harper's Bazaar

Rozhovor jako terapie. Tak ho pojala Iva Pazderková. Ptal se její přítel Jiří Racek. A? Občas to připomínalo divadelní dialogy...

Tak co, povídej...

Mám strašně jednoduchou první otázku...

Ten hokej nestihneme. (Hrál se zápas ČR − Norsko.)

Jak by sis přála, aby tě prezentovala média?

Co je to za otázku? Normálně. Ne ve škatulce, tak jak to většina z nich dělá. Třeba aby se mne někdo zeptal na víru, na můj vztah ke zvířatům... (smích) Rozumíš? Přijde mi, že rozhovory, které jsem občas dělala, byly strašně monotónní a byly o blbé blondýně. Pokud někoho zajímám, tak by se mě měl ptát také na věci kolem. Na můj život...

Zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli už jsi někdy v životě litovala, že se neživíš něčím jiným?

Párkrát ano, ale nebylo to nikdy fatální. Jenom jsem litovala, že dělám špatnou profesi, na kterou nemám. Nebo jsem litovala, že nemám jasnou pracovní dobu...

To bude strašně rychlý, tenhle náš rozhovor, člověče.

Počkej, to se rozjede.

Tak další otázka. Která činnost ti dodá nejvíc energie, když zrovna nespíš?

Hahaha... to bys chtěl vědět. Když spolu chodíme na procházky, to mne baví úplně nejvíc. A když se donutím, tak cvičení.

Což teď trochu zanedbáváš...

Což nedělám vůbec. To není zanedbávání. Nejraději ale mám odjet někam pryč. To jsou ty moje dovolené. Potřebuji letět někam pryč, být u moře a chodit a poznávat nové kraje, nové zvyky... Moře není Sázava..., protože do moře vlezu, do Sázavy ne. Tak asi procházky. To je hloupá odpověď, viď? Počkej, ale já jsem věděla, co mám ráda. Nedávno jsem zrovna přemýšlela, co bych chtěla dělat ve volném čase...  

Zapomínáš na věci, při pohledu na mne.

Protože jsem nervózní.

Já taky. Tak další otázka: Existuje nějaká role, kterou bys nechtěla hrát? Vždycky se nás ptají na to, co bychom chtěli hrát...

To máš pravdu, to je krásná otázka. Nějaká role, kterou bych nechtěla hrát... Určitě nějaká taková je. Nechtěla bych hrát žádnou roli v představení, které by bylo laděno xenofobně, diskriminačně a nehumanisticky. Kdyby bylo prostě úmyslem přesvědčit lidi, že je dobré být krutý nebo zlý. Nějaká doplňující otázka?

Doplňující otázky nemám. Ta další otázka je ale velmi zajímavá. Tady jsem si poznamenal, že pátá otázka bývá krizová..., tak bych chtěl, aby ses mne zeptala, na co se tě mám zeptat?

To je opravdu krizová otázka. To už je pátá? Na co by ses mě měl zeptat?

... nemluv ale o svatbě a tak.

Já o ní mluvit nebudu.

Nezapomeň, že to není rande.

Zeptej se mě, zda bych odmítla roli u sympatického režiséra se sympatickým scénářem v celovečerním filmu.

Odmítla bys roli u sympatického režiséra se sympatickým scénářem v celovečerním filmu?

Popřemýšlím... NE! To jsem tě docela zaskočila, vid?

Tak další kousek.

Byl bys raději na hokeji než tady?

A teď mi konečně vysvětli, proč chceš tu třetí kočku?

Máme dvě kočky. Jedné je devět, druhé pět let. Jde o to, že už jsou spolu dlouho a nudí se. Bylo by pro ně lepší, kdyby byly ve třech, a dostaly tak nový impuls. A bude to kocourek. A taky musíme zachránit nějaké zvíře, víš moc dobře, že ho budu brát z útulku. Víš, proč chci kočku? Protože to bude kocour a ty nebudeš doma v oslabení...           

Protože o tobě vím, že jsi psala básničky, tak bych se chtěl zeptat jestli bys nechtěla nějakou přiblížit veřejnosti...

To je škoda, že jsi to neřekl. Když mi bylo deset let, tak jsem složila svoji nejslavnější báseň... Jmenuje se Železník a je to drastický příběh koně Železníka a jeho žokeje Váni. Ale pamatuji si z hlavy jenom závěr: Tak skončil kůň Železník a jeho žokej Váňa. Teď už Váňa nemůže závodit a je to pro něj rána... Pak jsem měla pár let pauzu a jako básnířka se začala projevovat zase až v pubertě, to jsem psala básně v angličtině. A ty byly o hodně drastičtější... šlo o krev a byly těžce depresivní.

Možná by spoustu lidí zajímalo, jestli nepociťuješ ve svém životě jako handicap, že pocházíš z Brna?

Dámy a pánové, promluvil cajzl. Tak pro upřesnění: Jiří Racek, narozen Londýnská ulice, Praha, základní škola − Londýnská ulice, Praha, trvalé bydliště, teď už ne, ale Londýnská ulice, Praha. Prostě cajzl jak poleno. Ne, obzvláště pak v Praze cítím jako veliké privilegium a výhodu, že jsem z Brna, a su na to hrdá. A taky se pochlub, jaké už mám u tebe pedagogické úspěchy... Jirka občas řekne nevědomky su a chcu... Pomalu začíná mluvit jako člověk.

Blížíme se ke zdárnému konci. Mám tady přece jenom takovou terapii. Takže bych se tě chtěl zeptat, zda pociťuješ ve vztahu pravidlo, že se protiklady přitahují?

To je strašně dvousečné. Protože my dva jsme v něčem protiklady a v něčem jsme zase úplně stejní. Ale asi ano, protiklady se přitahují.

Tak pokračujeme... třeba mě oprav, třeba se pletu... třeba že jsi nikdy nevyhrála žádnou miss...

Díky bohu!

Chtěl bych se zeptat, co bys popřála světu v případě, že by zavládl světový mír? Já bych nechtěl odpovídat na svoje otázky.

Tak počkej. Kdybych vyhrála miss...

Ne, máš zkrátka šanci popřát světu...

Ježíšmarjá. To jsi vymýšlel dlouho? Já na to ale přijdu...

Tak nabízí se odpověď, ať vydrží.

Ty jsi geniální, ať vydrží. To je hezký.

Světový mír ale nestačí..., ať jsou všichni zdraví...

... a šťastní a blond. (... a Češi nakonec vyhráli 5:2.)

Mirjana Červenková

Talentovaná herečka s výrazným profilem se narodila v roce 1980, ale diváci si jí všimli až roku 2004, kdy se objevila v pořadu Na stojáka jako „tupá blondýna“. Její originální nápady a osobitý přednes jí okamžitě zajistily obdiv fanoušků.

* 1. JAK VZNIKLA „BLONDÝNA“?

Maminka mě přemluvila, ať jdu na konkurz TV HBO. Já tam ale byla extrémně špatná, nicméně režisér Zdeněk Tyc prohlásil, že by rád pracoval s mou energií. Že se mu líbím jako člověk. Takže druhý konkurz a v hlavě zase tma. Až když jsem šla na jeviště, napadlo mě vyprávět, co se mi cestou tam stalo, a protože jsem blond, řekla jsem to „blonďatě“. A to je už 4 roky moje know-how.

* 2. ODBARVILA JSTE SI KVŮLI ROLI VLASY?

Jsem špinavá blondýna a od 14 let jsem se barvila. Černá, zelená, modrá, pruhovaná, cokoli. Když už nebylo co zkoušet, dala jsem tu blond. Začala jsem tak, že jsem měla tady bílou, tady červenou, zbytek černý, byla jsem jak indiánka. Velmi alternativní! Celoplošná blond mě pak zjemnila, lidi mě líp brali. Už jsem si na ní vytvořila závislost.

* 3. KDYŽ KARIKUJETE TENTO DRUH ŽEN, BROJÍ PROTI VÁM FEMINISTKY? CO NA TO ŘÍKAJÍ BLONDÝNY A CO MUŽI?

Feministky nebrojí. Zatím. Jen režisérka Olga Sommerová na Českých lvech řekla, že vtipy o blondýnách ponižují ženy. Já si dělám legraci z klišé o blondýnách. Ze mě to vychází spontánně. Kdoví, možná jsem výsostná feministka v pravém slova smyslu!? Karikuju zažité dogma, ale i sebe, a vůbec ne jen blondýny, ale všechny ženy, ba i muže. Ať mi nikdo netvrdí, že nikdo z nich, když začaly mobily a byl kredit, nezadával číslo kreditní karty ústně.

* 4. OTEVÍRAJÍ MUŽI BLONDÝNĚ AUTOMATICKY OCHRANNOU NÁRUČ?

Chlapi mají větší odvahu mě oslovit. Ovšem když se mnou promluví, nemají nutkání psát mi básně, ani otevírat ochrannou náruč. To až potom, když mě pořádně poznají, vidí, že jsem křehotinka největší :-)

* 5. „TEN VÁŠ“ JE KOLEGA Z DIVADLA, MUŽ S „LÉTAVÝM“ PŘÍJMENÍM, JIŘÍ RACEK. UVAŽUJETE O ZALOŽENÍ RODINNÉHO HNÍZDA, NEBO VÁM ZATÍM STAČÍ KOČKY?

Bleška a Šklíba krásně mňoukají, ale děti chci. S přítelem jsme o budoucnosti mluvili, ale nikdo na nic netlačí, necháváme tomu svobodu. Kolega z divadla Petr Rychlý nám vymyslel příjmení Pazderackovi. Hnízdo by bylo fajn, mně to „tiká“ už od devatenácti.

* 6. BĚHEM GYMNÁZIA JSTE ROK CHODILA DO ŠKOLY V AMERICE, KDE JSTE STŘÍDALA RODINU PŘÍZNIVCŮ KU-KLUX-KLANU, BYT SE ŠVÁBY I KARAVAN A HRÁLA JSTE DIVADLO… JAK NA TO VZPOMÍNÁTE?

Vděčně. Neměla jsem se tam dobře, to je ta největší zkušenost, jakou lze v šestnácti získat. Poznala jsem hlad… A taky úspěch v divadle. A tvrdě vykoupenou svobodu.

* 7. NECHCE SE MI VĚŘIT, ŽE JSTE PAK PŘIBRALA 17 KILO. TO JSTE DOHÁNĚLA TEN HLAD? A JAK SE VÁM PODAŘILO ZASE JE POZBÝT?

V Brně jsem po návratu vystudovala na JAMU herectví, vdala se z šílené lásky… a šla hrát do Prahy. Prožila jsem divoké večírkové období a tloustla z pití, ale i z toho, že jsem nebyla šťastná. Byla jsem jako mamut. Potom jsem šla na koncert Madonny, a když jsem viděla, jak tahle paní, starší než má maminka, vypadá a co dokáže, styděla jsem se. Popohnalo mě to, něco se mi změnilo v hlavě, hubla jsem napřed bez většího úsilí, pak přišlo cvičení, běh. Bylo to jako probuzení, v té době navíc láska odešla, rozváděli jsme se… a mně začal nový život.

* 8. JAKÝ JE VÁŠ ŽIVOTNÍ STYL TEĎ? JAK MOC SE ZMĚNIL OD TÉ DOBY?

Dřív jsem byla vegetariánka, teď jím kuřata a ryby. A miluju biostravu. Maminčini rodiče měli zahradu a cokoli z ní pocházelo, vonělo a chutnalo jinak než ovoce a zelenina z hypermarketu. Takže kupuju bio a navíc Czech Made. Abych podpořila českou ekonomiku a ekologii.

* 9. MÁTE SVĚŘOVACÍ NEJLEPŠÍ PŘÍTELKYNI?

Mám, moje kamarádka je spolužačka z JAMU, skvělá herečka Jana Plodková.

* 10. TRVÁTE NA TOM, ŽE MÁTE DOKONALÉ MÍRY 90–60–90, JAK OZNAMUJETE NA ZAČÁTKU SCÉNEK?

Netrvám. Krutou pravdu řeknu divákům, až se rozhodnu s blondýnou skončit. Ať se na to připraví, bude to drastické…

idnes.cz

Herečka Iva Pazderková pokřtila spolu s Ester Kočičkovou a dalšími hereckými kolegy Knihu Komici s.r.o., kam sama přispěla úryvky ze svých stand-up show. Na knize se podíleli i herci Tomáš Hanák či Tomáš Matonoha a nebo kontroverzní Ruda z Ostravy. 

Herečka si svými příspěvky do knihy tak trochu splnila svůj sen z mladších let. Jak ale sebekriticky přiznává, příspěvek do knihy jí moc práce nedal. "Já jsem už od mládí psala, ale neměla jsem tu trpělivost, takže jsem si nikdy nemyslela, že se to stane realitou. Nicméně je to tak trochu podvod, protože já tu mám jen přepsané některé svoje výstupy. Ta knížka je spíš dílem kolegů, kteří jsou naprosto geniální a strašně vtipní," vychvalovala Pazderková své kolegy z představení Komici s.r.o.

I když celý národ má Ivu Pazderkovou zafixovanou jako "blbou blondýnu" z pořadu Na stojáka nebo z reklamy na jogurt, herečka zvládá i seriózní role a už několik let účinkuje v divadle Na Fidlovačce. Nikdy však nečekala, že ji proslaví až role hloupé blondýny. "Ne, nikdy mě to nenapadlo, stejně jako mě nikdy nenapadlo, že jednou budu dělat stand-up show. Samozřejmě jsem si představovala, že mě národ bude znát jako charakterní dramatickou herečku," smála se Pazderková.

Přestože svojí stand-up show už jednou provždy zřejmě získala nálepku blbé blondýny, má herečka největší podporu v rodičích. "Rodiče jsou na mě pyšní, ale že by se se mnou někde vychloubali, to určitě ne, oni takoví nejsou. Je hezký od nich slyšet, že ze mě mají radost, proto to koneckonců člověk dělá," přiznala Pazderková a zároveň dodala, že nejvíc ji baví reakce okolí.

"Nejhezčí reakce jsou, když na mě lidé divně koukají, když na ně normálně promluvím. Jsou překvapení, že vím, jak se jmenuju, že se umím najíst, že si sama dojdu na WC. To je moc příjemný," vtipkovala Pazderková.

S její rolí je smířený i přítel Jiří Racek, se kterým se Pazderková setkává na prknech divadla Na Fidlovačce. Přesto je ale rád, že doma blbou blondýnu nemá. "On mě zná už šest let a myslím si, že to snáší v pohodě, alespoň se tak tváří. "Myslím si, že blbou blondýnu by si doma rozhodně nepřál, o tom jsem přesvědčená," tvrdila Pazderková, která už má za sebou jedno nevydařené manželství. V současném vztahu je ale šťastná. "Přišlo to jako blesk z čistého nebe a jsem spokojená," prozradila na závěr.